Zíral na doktora a celý jeho svět se smrsknul na jednu malou bílou ordinaci, stůl a dvě židle, lehátko. Ten drobný človíček před ním mu právě oznámil, že může svůj život počítat na týdny. Ta nepříjemná bolest hlavy, závratě a nespavost, které ho provázely posledních pár měsíců, byly jen příznaky vážné nemoci. V jeho mozku rostl nádor, který podle lékaře nešel odstranit. Lékařská věda mu už jen mohla ulevit od bolestí a ulehčit odchod ze života. Z ordinace odešel domů. Podivně klidný. Myslel na to, jaký byl jeho život. Obyčejný, nudný. Průměrný kluk, ve škole ničím nevynikal. Hrál sice fotbal, ale patřil k horším hráčům, kteří zápasy spíše proseděli na střídačce. Měl pár holek, ale žádnou z nich opravdu nemiloval. Jeho láska od střední školy, Jana z vedlejší třídy, si ho v podstatě nikdy příliš nevšímala. On ji ale miloval o to víc. Sledoval ji ve škole, v tanečních, později za ní chodil do knihovny, kde pracovala. Proseděl celé hodiny s otevřenou knihou v ruce a pozoroval pokradmu dívku svých snů. Představoval si, jak Jana nakonec zmoudří a uvědomí si, že bez jeho lásky nemůže být. Pak se Jana vdala. Vzala si kapitána místního fotbalového mužstva. Frajera, který už na základní škole šikanoval spolužáky. Rád se napil, rád se popral. Neustále měl potřebu ukazovat ostatním svou sílu a nadřazenost. Krátce po svatbě začalo být na Janě vidět, že čeká dítě. To byl konec jeho představ. Řekl si, že musí na Janu zapomenout. Našel si novou práci ve větší firmě. Tam měl možnost setkávat se s více lidmi. Doufal, že potká ženu, kterou by mohl milovat. Bydlel v malém pronajatém bytě, měl pár přátel, se kterými chodil po práci na kolo nebo si zahrát tenis. Žil klidně a bez vzrušení. Občas se od známých dozvěděl, jak žije Jana. Její manžel byl stejný tyran, jako na střední. Byl samá ženská, chlastal první ligu, dávno nesportoval. Nechodil do práce, rodina žila ze sociálních dávek. O kluka, který se Janě narodil, neměl zájem. Jana se občas objevovala s modřinami v obličeji, o kterých říkala, že si je způsobila pádem. Trápilo ho, jak Jana žije, ale nemohl jí pomoci. Stěží vnímala, že on vůbec existuje. Kluk, kterého přehlížela už ve škole. Nebyl pro ni ničím zajímavý. Třeba, kdyby se někdy rozvedla. Až bude mít svého manžela dost, pak by možná mohl mít šanci. Teď si ale uvědomil, že už se nedočká. Nemá čas. Umře dřív, než bude Jana volná. Rozhodl se, že s Janou ještě promluví. Teď už nemá co ztratit. Jen chce, aby věděla, že ji dlouho miloval a chtěl s ní žít. Udělal by pro ni všechno. Trvalo několik dnů, než měl příležitost Janu oslovit. Potloukal se kolem domu, kde bydlela a čekal. Konečně se dočkal. Šla s malým synem do parku. Krásný obličej měla smutný. Když na ni promluvil, nejprve ho chtěla odmítnout a jít dál. Pak ho ale poznala. Kluka, který chodil ve škole do vedlejší třídy. Taková nula. Nikdy si ho pořádně nevšimla. Ani si nevzpomněla na jeho jméno. Řekl jí, že by s ní chtěl mluvit. Prosil ji, ať si najde chvilku času. Bylo jí to vlastně jedno. Měla za sebou těžkou noc. Její manžel Robert přišel opět opilý. Hulákal na celý dům. Vzbudil malého, ten začal plakat. Strašně se pohádali. Vyčítala mu, že nenosí peníze, pije a nemyslí na rodinu. A on ji jako už několikrát zbil. Uvědomovala si, že ta svatba byla omyl. Zničila si tím život. Rozvést se ale nemohla. Robert jí jasně řekl, že by jí udělal ze života peklo. Bála se ho. Nevěděla, co má dělat. Bála se, že by mohl něco udělat malému. Život s ním byl ale strašný. Neustále přemýšlela, jak z toho ven. Šla do parku a ten kluk šel s ní. Poslouchala jen na půl, co říká. Bylo jí to jedno. Pak ale zpozorněla. Mluvil o lásce, o tom, co vše by pro ni chtěl udělat. Říkal, že by pro ni udělal vše na světě. Chtěl, aby byla šťastná. Poznala, že je to její příležitost. Šance, že za ni vyřeší její problém. Teď už poslouchala pozorně. Dokonce se přiměla, aby se na něj usmála. Rychle počítala. Robert šel večer zase do hospody. Nevrátí se určitě před půlnocí. O malého se může ten den postarat máma. Položila tomu klukovi dlaň na jeho ruku, v očích měla slzy. Řekla mu, že se s ním chce večer sejít. Dávno si na něj myslí, ale zdálo se jí, že o ni nemá zájem. Teď je překvapená, že to bylo vždy jinak. Šel domů jako ve snách. Nemohl se dočkat večera. Večer se sešel s Janou v kavárně. Jana byla krásná, nalíčená, voněla. Pili spolu víno, Jana se držela jeho ruky jako poslední záchrany. Proč ji neoslovil dřív. Nemusela si brát ze zoufalství toho strašného kluka. Mohli být spolu šťastní. Vyprávěla mu, jak ho tajně miluje už roky. Myslela si, že o ni nestojí, a tak si vzala prvního kluka, který ji chtěl. Udělala chybu. Její manžel ji terorizuje, bije ji i dítě. V manželství strádá, ale nemůže nic dělat. Bojí se ho. Nikdy si nedovolí opustit toho tyrana. Hladil ji a cítil se šťastný. Už věděl, co udělá. Ujistil Janu, že její problém vyřeší. On jí toho chlapa zbaví. Může mu věřit. Udělal by pro ni vše na světě. Věděl, že Robert pije. Bude se vracet z hospody úplně na mol. Stačí si jen počkat. Seděl na lavičce u cesty, kudy musel Robert projít. Čekal. Konečně se objevil. Potácel se ze strany na stranu. Něco si mumlal. Po bradě mu tekly sliny. Díval se na něj. Tahle troska má jeho Janu. Teď, když věděl, že s ní mohl být šťastný, začal litovat své nemoci. Uvědomoval si ale, že právě jeho nemoc mu dává svobodu naložit s Robertem, jak si zaslouží. Nikdy dřív by se k tomu neodhodlal. Teď už neměl co ztratit. V hlavě mu bušilo tisíc kovadlinek. Od bolesti se mu hlava točila. Zvedl se a šel opilému vstříc. Stačilo do něj strčit a Robert ležel na zemi. Sebral větší kámen, který si u lavičky už před tím připravil. Několikrát uhodil Roberta do hlavy. Teprve, když si byl jistý, že nedýchá, přestal. Nechal ho ležet a šel domů. Nejprve zavolal Janě. Řekl jí, že ji miluje a že umírá. Zbývá mu jen posledních pár dnů či týdnů. Nemusí se ale bát. Robert jí ani klukovi už nikdy neublíží. Pak vytočil policii.
