Viktorie Tržilová pracuje na Oddělení centrálních operačních sálů a sterilizace Nemocnice Teplice jako perioperační sestra. Magisterský obor perioperační sestra zároveň studuje na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Za sebou již má studium oboru porodní asistence s titulem bakaláře na Fakultě zdravotnických studií Univerzity J. E. Purkyně nad Labem. „Viki je velice pokorná, pracovitá a šikovná zdravotní sestřička a jsme velice rádi, že ji v našem týmu máme,“ říká o ní vrchní sestra oddělení Andrea Poláková. Viktorie působí velmi nenápadně a skromně, takže vás překvapí, jaký je její koníček. A zároveň jak moc je v něm úspěšná.
Viktorie Tržilová od svých šesti let propadla raketovému modelářství. Díky své trpělivosti a cílevědomosti se v roce 2012 stala členkou národního týmu a o čtyři roky později na juniorském světovém šampionátu na Ukrajině mistryní světa. Její přechod do kategorie dospělých byl natolik úspěšný, že v roce 2018 na Mistrovství Evropy v raketovém modelářství v Rumunsku převzala nejvyšší ocenění Nejlepší modelářka světa za rok 2018. V roce 2022 se stala nejlepší ženou v kategorii velkých maket na mistrovství Evropy v Srbsku, jako členka české reprezentace získala zlato v kategorii družstev.
Jste sálová sestra, máte – zvláště na dívku – velmi zajímavého koníčka, a zároveň k tomu stále ještě studujete. Jak se vám všechno daří skloubit?
Naštěstí mám tady skvělou paní vrchní, která mi to umožňuje. Mám zde velkou podporu. Pracuji zatím na půl úvazku, abych všechno stíhala.
Jak jste se k raketovému modelářství dostala? Věnoval se mu někdo v rodině?
Ne, modelář v rodině nikdo nebyl. V první třídě byla mou učitelkou manželka šéfa reprezentace a pozvala mě k nim na návštěvu. Tak jsem přišla – a sedmnáct let neodešla…
Co vás na tom nejvíc baví? Proč raketové modelářství děláte?
Dnes už, dá se říct, že kvůli kamarádům, lidem, které mám v týmu. Nedokážu si představit necestovat. Mám ráda cestování. Díky mému koníčku jsem se podívala do spousty zajímavých zemí: byla jsem v Bulharsku, na Ukrajině, v Rumunsku, Srbsku. Do letadla z bezpečnostních důvodů nesmíme s motory, protože od roku 2001 je zakázáno létat s trhavinami. Všude jsme se tudíž přemisťovali autem, takže jsme ty země poznali opravdu do hloubky. A to mě na tom baví určitě.
Který stroj, tedy model, co jste sestavila a poté uvedla do chodu, je pro vás nejzajímavější?
Tak to je nejspíš Ariana, francouzská raketa, která byla nejprve v meteorologickém programu. Považuji ji za jednu z královen mezi maketami. Mám originální velké plány skutečné rakety. My si je pak překreslujeme do menšího měřítka a stavíme věrnou kopii. Pak se vyhodnocuje, jak raketa vypadá – jestli má všechny barvy, znaky a zda je měřítko přesné, protože povolená tolerance oproti reálné raketě je jen několik milimetrů. A potom se hodnotí, jak raketa letí, jak vlastně ve vzduchu vypadá. Jestliže ve vesmíru se rozdělí na dvanáct dílů, tak i já musím model na stejný počet kusů rozdělit.
Padlo už slovo bezpečnost. Jaká jsou bezpečnostní pravidla pro samotné závodění?
Na ploše máme vyznačené koridory, kam se může a kam ne. Model se odpaluje elektricky dálkově, takže nestojíme přímo u rakety. Zavedla se třeba pravidla pro úhel, v jakém musí stát odpalovací rampa, aby stroj neletěl nad diváky, a podobně.
Jaké prostory k výrobě modelů využíváte?
Máme velký raketový klub v Krupce. Raketomodelářský klub Krupka je klubem mistrů světa s bohatou tradicí, který byl založen v roce 1972, a v říjnu oslavil padesát let od svého vzniku. Má spoustu členů. V České republice je asi 180 raketových modelářů, soustředěných v pěti klubech. A všichni jsme se na oslavě sešli.
A co vás lákalo na povolání sálové sestry, proč jste šla do zdravotnictví?
Původně jsem chtěla být porodní asistentka, což jsem i vystudovala. Chtěla jsem ještě pokračovat dál, nějaký další obor. Začala jsem se učit perioperační péči a to mě vlastně přivedlo na sál, kde se nevěnuju až tak porodnictví. Což ale do budoucna nijak nevylučuji.
Co se vám na této práci nejvíc líbí?
Na operačních sálech se mi líbí, že je to takové technické, což vlastně tak nějak souvisí s raketami, jejichž modely stavím. Máme tu hodně nástrojů a myslím si, že při práci na sálech je potřeba jistá dávka zručnosti.
Můžete přiblížit, jak práce na operačním sále z vašeho pohledu vypadá?
Jako instrumentářky asistujeme u výkonů lékařům. Já jsem převážně v gynekologickém týmu, takže ty lékaře známe, protože každý den pracujeme v podstatě se stejnými lidmi. Práce mě baví, je to super. Až dostuduji, budu magistrou perioperační péče s možností pracovat jak na operačním, tak na porodním sále.
Vraťme se k vašemu koníčku. Čeho byste ještě chtěla v raketovém modelářství dosáhnout? Teď nemám na mysli jen nějaký další mezinárodní úspěch, titul. Jakou raketu, tedy její model, byste chtěla postavit?
Právě teď jsme ve fázi, kdy vybíráme a plánujeme, co dál. Je určitě spousta maket, které by se daly sestavit, ale taky hlavně zdokonalit, technicky rozvíjet. Pořád je na raketách co se učit, mohou být dokonalejší než ty, které jsem dosud sestavila. Hodně mě baví práce s dětmi, máme v klubu hodně talentovaných juniorů. Snažím se jim proto věnovat a předat jim zkušenosti. Doufám, že i ty děti dotáhneme na mistrovskou úroveň.
Jaké je vaše největší profesní přání?
To je těžká otázka. Aby mě práce bavila a byla jsem v ní šťastná, jako jsem v současnosti. Aby nepřišel strašák vyhoření, jak se říká, a podobně. Aby mi práce nezevšedněla a bylo to fajn, jako je teď.
