Měla v životě štěstí. S manželem Tomášem se seznámili už na střední škole. Milovali se a po studiu na vysoké škole se vzali. Narodil se jim nejprve syn Matěj a dva roky po tom dcera Magdalena. Byla s dětmi doma a Tomáš si budoval kariéru. Pracoval hodně, ale víkendy důsledně trávil s rodinou. Nevadilo jí, že s vysokoškolským titulem zůstává v domácnosti. Měla ráda svůj život. Věnovala se dětem, rozvíjela jejich zájmy, dbala pečlivě o to, aby jejich dětství bylo jen zalité sluncem. S Tomášem, který se vracel často domů až večer, když děti usnuly, debatovali nad skleničkou vína nad novinkami v jejich oboru. Pomáhala mu utřídit si názor na problémy, které řešil v práci. Tomáš si jejích rad vážil. Byla naprosto šťastná a spokojená. Myslela si, že se nemůže nic změnit. Že spolu s Tomášem zvládnou všechno. Nic je nemůže rozdělit, nic na světě je nemůže ohrozit. Až do toho pátku. Chystali se na víkend k přátelům na chatu. Tomáš měl přijít z práce ve čtyři hodiny a měli hned vyrazit. Byla sbalená, děti připravené. Tomáš se ale v práci zdržel. Přišel pozdě a byl nervózní. Pospíchal, dokonce se utrhoval na děti. Nejraději by zůstala doma. Říkala si, že nemá cenu v takové náladě odjíždět na víkend. Nakonec ale přeci jen jeli. Tomáš řídil mlčky. Napadlo ji, že jede zbytečně rychle. Riskoval, aby nahnal alespoň trochu času. Když projel opět jednou zatáčkou příliš rychle, už to nevydržela. Vyjela na něj a skončilo to hádkou. Uvědomila si, že už ani nepamatuje, kdy naposledy se s Tomášem nepohodli. Tomáš ještě zrychlil, chrlil na ni výčitky a v jednu chvíli se na ni obrátil. Úplně pustil ze zřetele řízení a cestu. Auto vylétlo v plné rychlosti v zatáčce ze silnice a dvakrát se otočilo, než skončilo nárazem do stromu. Svět kolem ní zčernal. Probral ji nářek. Chvíli nevěděla, kde je a co se děje. Pak si s hrůzou uvědomila, co se stalo. Slyšela Magdalenku naříkat. Horší ale bylo, že Matěj byl úplně potichu. Nemohla se pohnout, nohy měla zaklíněné pod palubní deskou, cítila, že jí po obličeji stéká krev. Pohlédla na Tomáše a zamrazilo ji. Hlavu měl zvrácenou v nepřirozeném úhlu a zíral do prázdna mrtvýma očima. Konečně se jí podařilo otočit se na děti. Magdalenka naříkala, ale viditelné zranění neměla. Matěj seděl na straně, kterou auto narazilo do stromu. V břiše měl zaražený silný pahýl větve, která do auta pronikla rozbitým okýnkem. Obličej měl zalitý krví. Chtělo se jí křičet, zvedl se jí žaludek. Toužila vysvobodit své děti z trosek vozidla a dostat je co nejdál od havárie. Nemohla ale nic dělat. Slyšela, že u krajnice zastavilo nějaké jiné auto. V jejím zorném poli se objevila postava ženy. Nemohla křičet. Jen neslyšně pohybovala rty. Prosila tu ženu, aby pomohla jejím dětem. Ta ale stála, ruku přitisklou ke rtům, v šoku široce rozevřenýma očima zírala do auta. Pak ta žena začala křičet a dala se na útěk. Po tváři jí stékaly slzy. Stále ještě necítila fyzickou bolest. Chtěla na tu ženu volat, ale jen sípala. Nekonečnou dobu se nic nedělo. Její holčička na zadním sedadle zmlkla. Pak se objevili další lidé. Někdo na ni mluvil. Už je nevnímala. Probrala se v nemocnici. Jediné, co ji zajímalo, byly její děti. Na Tomáše se ptát nechtěla. Věděla, že je mrtvý a nechtěla to slyšet. Nikdo jí nechtěl nic říct. Konečně přišel doktor. Jeho slova pronikala pomalu do její mysli. Svět se jí hroutil. Matěje se nepodařilo zachránit. Krvácel příliš dlouho ze strašné rány v břiše, aby mu mohli pomoci. Snad, kdyby se dostal do nemocnice dřív. Holčička přežila, ale má přeraženou páteř. Není jasné, jestli ještě někdy bude chodit. Ona sama na tom nebyla tak zle. Měla zlomené obě nohy, otřes mozku a rozdrcenou část pánve. Bolestivá zranění, která se ale nakonec zahojí. Z kapačky jí do těla pomalu odkapával lék, který ji udržoval v tlumeném stavu. V hlavě měla mlhu, nemohla domyslet všechny důsledky, které bude mít nehoda pro její život. Myslela jen na svou dceru. Bude ji potřebovat. Toužila zemřít, odejít za Tomášem a Matějem, ale pomyšlení na Magdalenku jí to nedovolovalo. Z nemocnice se dostala až po několika týdnech. Zatím nemohla ještě pořádně chodit, musela si pomáhat berlemi. Magdalenka na tom byla ještě hůř. Domů ji zatím nepustili. Z nemocnice přesunuli tříletou holčičku do sanatoria, kde se jí snažili vrátit alespoň trochu citu do nohou. Že by ještě někdy dítě začalo chodit, nepřipadalo podle lékařů v úvahu. Jezdila za Magdalenkou každý den. Vracela se domů večer, unavená s bolestmi jen čerstvě zahojených zranění. Nemohla spát. Seděla celé hodiny v tmavém bytě a stále znovu si v hlavě přehrávala okamžiky nehody. Bylo jí jasné, že to byla Tomášova chyba. Zemřel proto, že příliš riskoval. Ohrozil celou rodinu. Postupně se ale přesvědčila, že Matěj mohl žít. Mohl se dostat do nemocnice včas, kdyby ta ženská nezpanikařila a neutekla. Na Tomáše se nemohla zlobit, nemohla ho nenávidět. Byl mrtvý. Ale mohla svou nenávist upřít vůči té ženě, která jim nepomohla. Potřebovala vědět, kdo to byl. Vydala se tedy na policii. Řekla, že chce poděkovat lidem, kteří byli u nehody a pomohli jí i její dceři. Neměla problém se jména dozvědět. První byla u nehody mladá dívka. Měla krátce řidičský průkaz. Když zastavilo další auto, našel řidič tu dívku sedět u krajnice s hlavou schovanou mezi koleny. I ona nakonec skončila v péči lékařů. Bylo jí jasné, že to je ta osoba, o kterou jí jde. Vydala se za ní domů. Dvakrát neměla štěstí, teprve třetí den se dveře bytu otevřely. Poznala ji hned. Do smrti ten obličej nezapomene. Dívka nejprve nevěděla, kdo za ní přišel. Když se jí představila a řekla, kdo je, byla najednou dívka plná účasti. Pozvala ji dál, vyjádřila jí upřímnou soustrast. Nemohla uvěřit svým uším. Ta holka snad ani nechápala, co udělala. Tváří se tu, jako by za nic nemohla. Ani slovíčko omluvy. Když se dívka s účastí zeptala, jak se daří její dceři, vrhla se na ni. Začala ji tlouct berlí. Myslela jen na jedno. Zničit, zabít, zatlouct do země. Dívka se bránila jen chabě. Ochromená po prvních prudkých ranách. Tloukla do ní dál, ale neviděla ji. Před očima měla svého malého Matěje. Jak s rozbitým obličejem tiše sedí v autosedačce a z těla mu silným proudem vytéká krev. Když skončila, krčila se dívka na zemi a chránila si obličej rukama. Už na nic nemyslela. Její pohled padl na kuchyňský stůl, kde stál stojan s noži. Jeden vzala a bodla tu holku do břicha. Pak se pomalu odbelhala ke dveřím. Cítila v těle každičkou kost. Než se vyplížila z domu, dorazila policie. Sousedé slyšeli křik a rány a zavolali policisty na pomoc. Nemluvila, když seděla v policejním voze. Myslela jen na to, jak byla ještě před půl rokem šťastná.
