Ještě předtím, než své taneční studio založila, pracovala Kamila Hlaváčiková v mosteckém divadle jako garderobiérka a rekvizitářka. Poté učila v umělecké škole tanci a stala se vedoucí mosteckých mažoretek. V současné době vede své studio, ale kromě toho se věnuje také hendikepovaným dětem, ale také mosteckým seniorům. Za 30 let svého působení v taneční oblasti dosáhla řady významných úspěchů. Přesto je pro ni ocenění trenérky a cvičitelky roku velmi významné a považuje si jej.
Majitelka a zakladatelka tanečního studia v Mostě Kamila Hlaváčiková získala před měsícem od Českého olympijského výboru prestižní ocenění Trenérka a cvičitelka roku 2015.
Co pro vás titul Trenérka a cvičitelka roku znamená?
Je to pro mě velké poděkování a pochvala. Skoro mě to rozplakalo, když jsem se to dozvěděla… Je to také určité uznání toho, že práci, která je pro mě nejen prací, ale i koníčkem, dělám dobře.
Je to první ocenění tohoto druhu pro vás?
První ocenění jsem získala jako trenérka a cvičitelka za okres Most. A pak jsem získala ocenění Trenérka a cvičitelka roku od Českého olympijského výboru a Komise rovných příležitostí ve sportu.
Vedete taneční studio, které je hodně různorodé. Navštěvuje ho řada dětí různých věkových kategorií. Kolik máte dětí?
Přibližně kolem sto padesáti od 3 do 18 let. Jsou rozdělené na hobby a profi skupiny. Hobby skupiny navštěvují děti, které tančí pro radost, ale neúčastní se soutěží – třeba proto, že rodiče nemají čas s nimi o víkendech na tyto soutěže jezdit nebo nemají úplně taneční schopnosti, ale tančit chtějí. Profi skupiny jsou pro děti, které se tanci věnují více, mají více tréninků a účastní se soutěží.
Na Mostecku asi není mnoho tanečních organizací a kroužků, které by dávaly příležitost tříletým dětem…
Jsme u nás nejspíš jediní, kteří tančí a cvičí s dětmi od tří let. Od té doby, co jsem učila v základní umělecké škole, ale vím, že malé děti se toho naučí daleko víc než ty starší. Je rychlejší doba. To, co jsem učila dříve sedmileté, dnes učím ty tříleté.
Vy se ale také ve studiu věnujete hendikepovaným dětem…
Ano a ráda. Jsou to děti, tedy dnes už dospěláci, s nejrůznějším postižením. Začalo to tím, že jedna sluchově postižená dívenka chtěla moc tančit. Zařadila jsem ji tedy do skupiny s dětmi. Později ale vznikl nápad udělat samostatnou skupinu. Zájem o to mělo 8 rodičů a tak jsme založili skupinu Kalamitky.
Jak dlouho se dětem s hendikepem věnujete a jak je to náročné?
Děti vedeme už desátým rokem. Pořád jim říkám děti, protože tak vypadají, ale už jsou vlastně všichni dospělí. Zezačátku to nebylo vůbec náročné. Dodávaly mi neuvěřitelnou energii. Tím, že chtěly tančit, tak se na to těšily. Cokoliv nového se naučily, hrozně se z toho radovaly. Spoustu věcí, co dělaly, už ale díky věku dělat nezvládnou. Choreografie, které pro ně děláme, jsou sice jednodušší, zároveň ale náročnější. Musíme totiž vymýšlet nové prvky tak, aby byly zajímavé jak pro diváky, tak i pro ně samotné.
S Kalamitkami také sbíráte úspěchy?
S touto skupinou jsme byli několikrát na soutěžích. Zvítězily na celorepublikové soutěži Česko se hýbe, zaměřenou na hendikepované. Vyhrály i na Mia festivalu, se stejným zaměřením. Tím, že jsou ale starší, tak se jim už také nechce tolik jezdit po soutěžích. Je pro ně těžké, když jsou někde jinde, přizpůsobovat se prostoru a prostředí. Raději mají své známé zázemí.
Které ocenění je pro vás nejcennější?
Ocenění Trenérky a cvičitelky roku od Českého olympijského výboru a Komise rovných příležitostí ve sportu. Dvakrát jsem byla nominována na Cenu města Mostu. Knihovna má svou přehlídku osobností, kde mě oslovili a jsem mezi nimi. Jsou to pro mě hodně příjemné věci. Co se týče tanečního studia, obrovský úspěch byl pro mne teď titul mistra Evropy v Moskvě, kde jsme získali i čtyři tituly vicemistr Evropy a titul druhého vicemistra Evropy.
Na co se teď připravujete?
Na mistrovství České republiky. Děti se připravují na dvě. Jedno v České Lípě, a druhé, které pořádá jiná organizace, bude v Praze. Obojí budou v květnu.
Máte u vás nějakou novinku?
Přála jsem si vždycky mít i rodičovský tým. Povedlo se mi přemluvit pár maminek a je jich nakonec osmnáct, aby do toho šly. Teď se zúčastnily regionální soutěže, která byla v Mostě, a vyhrály ji! Z toho mám velkou radost. Věnuji se ale dlouhodobě i seniorům. Ve studiu s nimi cvičíme na míčích, zumbu nebo country. Nedávno mě oslovili z mosteckého klubu seniorů, a tak vznikla Tančírna. Jsou to tance, které možná leckoho překvapí. Učíme se blues, country, tango, merengue, děláme věci tak, aby si zatančili všichni.
Nechybí vám ve studiu mužský prvek?
To ano. Máme dva lektory a zhruba deset chlapců, chodí tančit a cvičit asi devět mužů, a to je opravdu málo. Vůbec nechápu, proč muži netančí… Všichni hledají kdejaké elixíry mládí, ale když cvičíte a tančíte, jste pořád s úsměvem, vylučují se endorfiny a člověk mládne. Právě tanec je obrovský elixír mládí! Každý muž, který umí tančit, by si měl také uvědomit, že má stopadesátiprocentní úspěšnost u žen.
Je něco, co byste chtěla ještě realizovat?
Ano. V tomto oboru to jinak nejde. Všichni klienti, ať už děti nebo dospělí chtějí pořád něco nového.
Zaujala mě kombinace fit a jazz, tedy Fitjazz. Byla jsem na workshopu a hrozně se mi to líbilo. Je to vlastně moderní pohybový směr inspirovaný jazzovým tancem, obohaceným o speciální posilovací a formovací systém. Jazz byl trochu schovaný a teď se vrací na scénu. Fitjazz bude určený pro ženy od 15 let výše. Rozjedeme ho v září v našem novém tanečním studiu.
Taneční studio se přestěhovalo. Kde nyní fungujete?
Přestěhovali jsme se do prostor bývalého CVČ, v ulici M. Rybalka. Už jsme tam měli první hodiny. Tady máme větší prostory, které potřebujeme. Věřím, že se tady bude dětem i všem našim klientům líbit.
Děkuji za rozhovor
