S Jindrou prožívali jeden z těch bláznivých dnů, jakých byl v poslední době jejich život plný. Chodili spolu několik měsíců, ale zatím se spolu nenudili ještě ani minutku. Jindra byl úplně jiný než všichni kluci, se kterými se znala před ním. Vždy přišel s něčím novým, vždy ji překvapil. Tenhle víkend se vydali do Oseka. Město pod Krušnými horami ukrývalo poklad. Starý klášter s úžasnou gotickou křížovou cestou. Než poznala Jindru, ani by ji nenapadlo vzrušovat se nad chodbou v nějakém klášteře, třeba i gotickou. Jindra ale uměl vzkřísit její fantazii. Procházeli křížovou cestou a ona cítila tu sílu, která tu dýchala z každičkého kamene. Průvodkyni neposlouchali. Jindra jí do ucha šeptal svůj vlastní výklad. V duchu viděla sedřené kameníky, kteří v dávné době stavěli klášterní zdi. Slyšela cinkání mincí, kterými si bohatý šlechtic kupoval odpustky za své hříchy. Jindra jí je vykresloval tak barvitě, až měla pocit, že v ohybu chodby zahlédla mizící postavu ve středověkých šlechtických šatech. Byla spokojená, ale den ještě ani zdaleka nekončil. Jindra ji odvedl do nedaleké restaurace. Dřevěné stoly, přítmí a pivo, které si tu vařili v malém pivovaru. Zatímco ona si dávala večeři, Jindra se dal do řeči s barmanem a pak na chvíli zmizel na prohlídku pivovaru. Vrátil se ke stolu se zvláštním chlápkem. Těžko mu odhadnout věk. Díval se na ni pohledem, ze kterého jí trochu mrazilo. Nemohla se rozhodnout, jestli je jí nesympatický, nebo jestli se jí líbí. Jmenoval se Roman a říkal, že tu v okolí zná každý kámen. Žije tu od nepaměti. Chodí po lesích na úpatí Krušných hor, zná stezky zvěře i staré pašerácké cesty. O horách ví úplně všechno. Jindra mu objednal pivo a naklonil se k ní. Tiše, jako by nechtěl, aby je někdo slyšel, jí řekl, že jim Roman ukáže podzemní chodby ve skalách nad Osekem. Půjdou tam hned. Venku už se smrákalo, když Jindra za všechny zaplatil a vyrazili. Chvíli šli po silnici, pak Roman odbočil na lesní cestu. Pod nohama měli vlhké spadané listí. Les voněl podzimem. Vedl je stále do kopců. Jindra jí zatím vyprávěl, co od Romana slyšel ještě v restauraci. Ve skalách nad Osekem jsou jeskyně, kde opat z oseckého kláštera nechával zazdít mladé dívky. Jednalo se vždy o sirotky, které do Oseka vozili mniši z Německa. Dívky schovávali za vysokými zdmi kláštera pro vlastní potěšení. Když některá z nich otěhotněla, odvedli ji v noci mniši do skal a zazdili. Duše dívek, které umíraly opuštěné v chladu a tmě, zůstaly v jeskyních dodnes a v měsíčních nocích je slyšet jejich nářek a pláč jejich nenarozených dětí. Šli už skoro hodinu. Zatím se setmělo a nebylo vidět na krok. Jindra jim na cestu svítil mobilem. Roman šel jako první. Nic neříkal, ani se neotáčel, aby se ujistil, že jdou za ním. Dívala se na jeho široká záda a napadlo ji, že o tom chlápkovi vlastně nic neví. Je to úplně cizí člověk a oni s ním jdou v noci sami do lesa, kde to on dobře zná, ale oni by se bez něj ani nedokázali vrátit stejnou cestou, kudy přišli. Jindra byl spokojený. Užíval si nečekané dobrodružství. Chytila se ho za ruku. Potřebovala cítit jeho dotek. Přiznala si, že se bojí. Temný stín mezi stromy se ve světle mobilu proměnil ve skálu. Roman se k nim poprvé za celou cestu otočil. Řekl, že už budou brzy na místě. Zdálo se jí, že jsou jeho oči temné, jako by neměl žádné bělmo. Upíral je přímo na ni. Pevněji sevřela Jindrovu dlaň. Ze tmy se ozval nářek nočního ptáka. Zamrazilo jí. Cítila zvláštní chlad, který stoupal od země a kradl se jí po zádech ke krku. Začali šplhat mezi velkými kameny. Pak se Roman zastavil. Ukázal rukou do tmavé prohlubně. Řekl, že tam je to místo. Tam jsou zazděné dívky, které v oseckém klášteře znásilňovali zvrhlí mniši. Když budou tiše, uslyší jejich nářek. Přitiskla se k Jindrovi. Ten ji objal kolem ramen. Najednou to uslyšela. Tiché kvílení, které vycházelo ze skal. Nářek sílil a opět utichal. Měnil se v tichounký pláč. Její zjitřená představivost jí před očima vykreslila temný průvod. Muži v mnišských kápích. Mezi sebou vedli mladou dívku. Nevzpouzela se. Byla odevzdaná svému osudu. Pod lehkým rozedraným šatem se jí zřetelně rýsovalo zvětšující se břicho. Průvod zmizel ve skalní proláklině. Ve světlech loučí viděla dívku klečet. Prosila ty temné postavy, ruce sepjaté, bledý obličej stažený strachem. Kámen po kameni rostla před dívkou zeď, která ji i její nenarozené dítě oddělila od života. Zatřepala hlavou, aby se toho obrazu zbavila. Už neměla dál ani tu nejmenší chuť zůstávat s tím divným chlápkem na tom strašném místě. Zatahala Jindru za ruku a zakňourala, že se chce hned vrátit. Jindra se ale k návratu neměl. Chtěl prozkoumat skalní průrvu. Chtěl vidět, co tam skutečně je. Zapnula baterku na svém vlastním mobilu. Nemohla se rozhodnout. Jít do podzemí s Jindrou a Romanem, nebo zůstat sama v tmavém lese plném strašidelných zvuků. Jindra si začal sestup do jeskyně natáčet na svůj mobil. Ještě chvíli váhala, pak se pustila za ním. Roman šel první, Jindra se držel těsně za ním. Najednou se Roman zastavil. Něco řekl Jindrovi, neslyšela co. Pustil Jindru před sebe. Ukazoval někam do chodby. Uklouzla jí noha po vlhkém kamení. Když chytila rovnováhu a zdvihla hlavu, uviděla, jak Roman bere ze země velký kámen. Než stačila pochopit, co se děje, uhodil jím Jindru do zátylku. Pak ještě jednou. Začala křičet. Otočila se a v panice chtěla utéct. Padala na kamenech. Mobil jí vypadl z ruky, rozbil se a zhasl. Neviděla na cestu. Drápala se ven z jeskyně, rozedírala si přitom ruce o ostré kameny do krve. Najednou byl u ní. Povalil ji na tvrdou skálu. Kolenem ji přitiskl k zemi. Držel ji rukama za krk. Lapala zoufale po dechu. Dusila se. Krk měla v jednom ohni. Před očima jí vybuchoval ohňostroj světel. Viděla jen ty jeho temné oči, které se na ni hladově upíraly. Slyšela kvílivý nářek mrtvých dívek. Věděla, že se k nim už brzy přidá. Dvě mrtvá těla našel v jeskyni ve skalách nad Osekem párek mladých zamilovaných lidí až na jaře dalšího roku. Chlapec chtěl své dívce ukázat místa, kde se jako kluci schovávali. Na mrtvolách bylo na první pohled patrné, že ve skalách leží už pěkných pár týdnů. Stále ale bylo jasné, že se jedná o muže a ženu. Vyšetřování v těžce přístupném lesním terénu nebylo jednoduché. Jarní sluníčko ještě nemělo sílu. Chlad umocňoval vítr, který se ten den proháněl mezi skalami. V průrvách vyluzoval zvláštní kvílivý zvuk. Muž, který měl vyšetřování na starosti, si přitáhl bundu blíž ke krku. To místo nahánělo hrůzu nejen kvůli těm dvěma mrtvým. Vyšetřování se brzy pohnulo. Patolog potvrdil, že se jednalo o vraždu. Totožnost té dvojice se podařilo zjistit také poměrně rychle. Stopy vedly do října loňského roku. Od té doby byla dvojice mladých lidí z Prahy pohřešovaná. Na víkend si tenkrát podle dívčiných rodičů vyjeli spolu, ale nikdo nevěděl kam. V Oseku policisté prošli všechny restaurace. Na dvojici si v jedné z nich vzpomněl barman. Takový divný pár to byl. Seděli celou dobu spolu sami u stolu v rohu. Ten mladík ale stále jako by s někým třetím mluvil. Barman ale mohl odpřisáhnout, že s nimi v restauraci nikdo nebyl a dvojice také odešla sama. Tam také stopy končily. Po čase vyšetřovatel případ odložil a začal se zabývat novými událostmi. Když spisem namátkou listoval, zadíval se na fotografii té dívky. Milá holka od pohledu. Trochu mu připomínala jeho dceru. Škoda jí a škoda toho dítěte, které ta zavražděná čekala.
