Vůně krve

Poprvé jsem ucítil vůni krve, když mi bylo osm let. Na zahradu k nám chodila taková rezavá kočka. Tiše jsem sedával na schodech a pozoroval toho zvláštního krásného tvora. Kočka se plížila mezi květinami, ostražitě se rozhlížela. Byl jsem trpělivý. Kočka si na mou přítomnost pomalu zvykala. Jednou došla až ke mně. Otřela se mi o kolena. Její rezavá srst byla hebká, tiše zajiskřila energie. Natáhl jsem ruku a kočku pohladil. Začala příst. Cítil jsem klid a pohodu, které se mi šířily tělem. Vzal jsem kočku na klín. Nechala se hladit, rozkošnicky protahovala tlapky. Sáhl jsem do kapsy a sevřel zavírací nůž, který mi dal děda. Vzpomněl jsem si, jak mi ukazoval, jak stáhnout králíka z kůže. Přesně to stejné jsem tenkrát udělal s tou kočkou. Ještě dlouho jsem cítil kovový pach krve. Vábil mě. Toužil jsem znovu cítit horkou lepkavou tekutinu na svých dlaních. A tak jsem pokračoval. Nemohl jsem si pomoci. Bylo to krásné. Nedělal jsem nic špatného. Jen jsem byl jiný než ostatní děti. Měl jsem jiné touhy, jiná přání. Ve třinácti letech jsem už věděl, že mě pach krve a cizí bolest a utrpení fyzicky vzrušují. To, co jsem jako osmiletý kluk ještě nechápal, bylo najednou jasné. Proseděl jsem hodiny u internetu a hrál hry, při kterých jsem mohl zabíjet a způsobovat bolest. Byla to ale jen slabá náhražka. Když jsem měl možnost číst si opravdové příběhy, ve kterých byla krev a bolest, bylo to mnohem lepší. Vzrušením se mi svíralo hrdlo. Uvědomil jsem si, že jsem sadista. Čirý a naprosto závislý na cizím utrpení. Nevadilo mi to. Každý jsme nějaký. Já jsem alespoň věděl, co chci a kdo vlastně jsem. Ve třinácti mě už nebavilo trápit kočky. Chtěl jsem něco víc. Byl jsem dobře rostlý silný kluk. Neměl jsem přátele, protože jsem o ně nestál. Ostatní kluci se mě báli. Myslím si, že ve mně cítili to jiné, co mě odlišovalo od ostatních lidí. V den svých třináctých narozenin jsem vlezl do ohrady s koňmi a jednomu prořízl krční tepnu. Nebylo to tak lehké jako zabít kočku nebo psa. Ale bylo to o moc víc vzrušující. To velké zvíře umíralo mnohem déle a vůně krve byla velmi intenzivní. Je mi patnáct let a zabíjet zvířata už mi nestačí. Mám touhu zabíjet lidi. Dívat se do očí myslící bytosti ve chvíli, kdy z ní odchází život. Nejsem hlupák. Vím, že zabít člověka je zločin, který se v civilizovaném světě trestá. Nevadí mi to. Jsem na svůj trest připravený. Už vím, jak voní lidská krev, a vím, že nemůžu přestat. Vlastně si i přeju, aby mě zastavili. Když to neudělají, budu pokračovat a nebudu si vybírat. Poprvé jsem zvolil dívku. Takovou špinavou couru. Žila se svou rodinou v ubytovně pro chudé. Ani nevím, kolik měla sourozenců. Kdo by to počítal. Chodila o rok níž do stejné školy, jako já. Spolužáci ji neměli rádi. Kradla jim svačiny, byla cítit špínou a byla hloupá. Několikrát jsem ji potkal na chodbě školy. Pod tou její špínou jsem cítil pach krve. Ona mi voněla. Musím se sám sobě smát. Určitě jsem byl jediný člověk, který nad ní neohrnul s odporem nos. Všimla si, jak hladově se na ni dívám. Čekala před školou. Přitočila se ke mně a usmála se tak, jak se dívky jejího věku neusmívají. Zeptala se mě, jestli mám o ni zájem. Díval jsem se na ni a v hrdle mi vyschlo. Zmohl jsem se jen na kývnutí. Měl jsem zájem. Chtěl jsem ji. Chtěl jsem ji zabít. Řekla mi, že za ní můžu přijít do jednoho bytu v prázdném vybydleném domě. Chodí tam často. Je tam matrace, na kterou si můžeme lehnout. A ať s sebou přinesu tři stovky. Opět jsem kývnul. Když jsem vlezl dírou v zabedněném vchodu do domu a našel ten byt, už tam byla. Všude kolem byl strašný nepořádek. Špína, zápach. Nevadilo mi to. Nevadilo by mi nic. Natáhla ruku. Dal jsem jí peníze. Zase se usmála tím vulgárním způsobem. Pak se svlékla. Uvědomil jsem si, že nahá vypadá krásně. Měla dokonalou postavu. Prsa jako dospělá žena. Neměl jsem ale ani jedinou myšlenku na sex. Chvěl jsem se vzrušením z představy své první vraždy. Moje rozechvění si vyložila po svém. Natáhla ruku a stáhla mě k sobě na matraci. Klekl jsem si nad ní. Jednou rukou jsem jí chytil za krk a přitiskl k matraci. Druhou jsem vyndal svůj nůž. Bylo to úchvatné. Nezapomenutelné. Nic se té chvíli nemohlo vyrovnat. Klečel jsem vedle mrtvého rozřezaného těla a fascinovaně hleděl na své zkrvavené ruce. Bylo to nejsilnější, co jsem v životě poznal. A věděl jsem, že chci víc. Odešel jsem domů až po několika hodinách. To tělo jsem tam nechal. Jen tak, jak bylo. Cítil jsem se naplněný, šťastný. Jdu do školy a čekám, kdy přijde trest. Kdy u mě zastaví policejní auto. Kdy mě zatknou. Dva kluci, skoro muži na mě čekají v parku, kterým musím projít cestou do školy. Poznávám je. Jsou to její bratři. Řekla jim, kam a s kým jde. Už věděli, co jsem jejich sestře udělal. První rána klackem mi dopadá na ramena. Nesnažím se bránit. Druhá mě sráží k zemi. Jeden z nich do mě kope. Ohňostroj bolesti mi vybuchuje uvnitř těla. Jakoby mě rvali na kousky. Z rozkopaného obličeje mi crčí krev. Hlavou mi blesklo, že cítit vůni vlastní krve není vůbec vzrušující ani zábavné. Jakoby zdáli vnímám zvuk policejní sirény. Po další ráně už neslyším nic a nic nevnímám. Smrt se přiblížila na dosah ruky. Už ji cítím. Voní stejně, jako krev mé první oběti. V duchu se vracím do svých osmi let. Představím si tu rezavou kočku tenkrát a pokusím se usmát…