Dílo krásou posedlé, tak se jmenuje nová výstava Oblastního muzea a galerie v Mostě (OMGM). Proběhne v přesunutém děkanském kostele, kde bude zahájena vernisáží 25. června v 17 hodin a od druhého dne, 26. června 2020, otevřena pro veřejnost.
V podzemních výstavních prostorách kostela Nanebevzetí Panny Marie se pak denně kromě pondělí od 9 do 17 hodin můžete pokochat výtvory Myslbekova žáka (1874 – 1928).
Jeho tvorbu lze charakterizovat jako originální formu symbolismu, pro kterou je typická výrazná exprese, a přítomné jsou v ní i secesní prvky. Výstava představí jedinečný soubor bronzových plastik a reliéfů, zapůjčený ze soukromé sbírky.
O autorovi
Sochař Quido Kocián se narodil 7. března 1874 v Ústí nad Orlicí v rodině soukeníka Romana Kociána jako šesté dítě. V Ústí vychodil obecnou a měšťanskou školu a na doporučení svého učitele odešel v roce 1889 studovat Sochařsko–kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší. Absolvoval ji o čtyři roky později 1893.
Z Hořic vedla Kociánova cesta do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru profesora Celdy Kloučka, který učil figurální a ornamentální modelování. V roce 1896 přestoupil k profesoru Josefu Václavu Myslbekovi, se kterým v následujícím roce 1897 odešel na Akademii výtvarných umění v Praze.
Zde se mu záhy dostalo první významné pocty: jeho socha Šárka (na prvním snímku) získala v roce 1898 výroční cenu Akademie. Tatáž plastika se později stala příčinou jeho roztržky s profesorem Myslbekem.
V roce 1899 ukončil Kocián akademii a na Novém Městě v Praze 2 v ulici Na Moráni číslo 360 si zřídil ateliér.
V roce 1901 vymodeloval jednu ze svých nejlepších soch, Mrtvého Ábela (realizovaného v bronzu před Sochařsko–kamenickou školou v Hořicích), která má velký ohlas u kritiky a znovu jej usmiřuje s Myslbekem. V roce 1902 za ni získává Klárovu a Římskou cenu a odjíždí na studijní cestu do Itálie.
Rok 1904 je pro Kociána zvláště významný: navštěvuje Paříž a seznamuje se s Augustem Rodinem a E. A. Bourdellem. Setkání má vliv na jeho další tvorbu. V roce 1906 přijímá Kocián místo profesora na Sochařsko–kamenické škole v Hořicích a definitivně opouští Prahu. Na hořické škole působí nepřetržitě až do roku 1928, kdy 3. ledna umírá na srdeční mrtvici.
——————————————————————————-
Kociánovo sochařské dílo bylo v Čechách řadu let nespravedlivě opomíjeno, ačkoliv patří k nejlepším sochařským projevům první poloviny dvacátého století. Zásluhu na jeho záchraně má především sochařův syn, malíř Quido Roman Kocián.
Teprve na počátku devadesátých let minulého století se začaly podnikat kroky k zamezení devastace, způsobené nevhodným deponováním sochařovy pozůstalosti. Zejména díky trpělivé péči akademického sochaře Igora Kitzbergera se do současné doby podařilo dílo dochované v sádře a hlíně zrestaurovat a převést do bronzu. Jeho ambiciózní projekt k dnešnímu dni zachránil více jak 150 plastik.
