„Chci dělat kvalitní, krásné a drahé fotky… “ říká mostecký fotograf Daniel Šeiner

Daniel Šeiner je profesionálním fotografem už skoro čtvrt století. Má za sebou bohaté zkušenosti a slušné portfolio špičkových fotografií. V současné době se věnuje především focení svateb, protože jak sám říká, je to den plný emocí a příběhů, které jsou pro jeho práci s fotografií alfou a omegou. Daniela přivedl k fotografování otec, rovněž profesionální a známý fotograf Ladislav Šeiner. Místo studia na střední zemědělské škole ho v patnácti letech zaujal obor analogové fotografie na děčínské střední odborné škole. Po absolutoriu odešel na vojnu a poté začal pracovat v rodinné firmě, kterou po svých rodičích postupně převzal.

Daniel Šeiner se v roce 2014 stal dvorním fotografem agentury Fashion Models. V loňském roce pracoval například na kalendáři pro město Most, kde se v hledáčku jeho objektivu objevili mostečtí senioři. V letošním roce získal prestižní cenu od Asociace profesionálních fotografů.

Za co jste tuto významnou cenu získal?

Za fotoreportážní fotografii a za kvalitně, rychle a spolehlivě odvedenou práci. To je i to, co ode mě novináři či jiní zákazníci požadují. Cokoliv se nafotí, musí to být co nejrychleji, nejkvalitněji a nejúžasněji…

Co pro vás cena znamená?

Bylo to pro mne velké překvapení, vůbec jsem to nečekal. Tím, že se fotografováním živím, beru to jako práci, ne jako zábavu. I když do toho dávám určitě všechen svůj um a srdce. Vůbec jsem nepočítal, že by někdo sledoval moji práci a napadlo ho mě ocenit. Měl jsem za to, že taková ocenění dostávají fotografové až na sklonku své kariéry. Já si připadám na takové ocenění ještě mladý.

Co je pro vás ve vaší profesi největší ocenění?

Obyčejná pochvala od zákazníka, který si vezme moje fotky a řekne, že je to krásná práce a rozhodne se dál spolupracovat. Tehdy jsem spokojený.

V kolika letech jste poprvé popadl foťák a začal fotit?

V pěti letech. Tím, že táta je profesionální fotograf, jsem to měl dennodenně na talíři. Temnou komoru, leštění fotek, ořezávání, lepení do alb… Učil mě všechno odmala.

Jak se na vaši práci dívá váš tatínek? Slýchával jste od něho spíš pochvalu nebo kritiku?

Táta byl velký kritik. Tím, že je skutečnej profík a měl za sebou hodně zkušeností s analogovou fotografií, mě „pohlavkoval“ za každej špatně vyvolanej film, pokaženou fotku, kompozici… Někdy mi to dovedl znepříjemnit. Ale to bylo vždycky jen takové chvilkové. Pak měl člověk zase radost z toho, že si mohl znova vzít foťák a jít fotit. Povedlo se zas něco jiného, za co mě pochválil. Táta byl puntičkář a perfekcionista. Dával pozor na každý detail. Dnes jsem mu za to vděčný, protože mě to vždycky posunulo o kus dál.

A to stále trvá?

S koncem analogové fotografie přišla na svět digitální. Začaly se otvírat úplně jiné a nové možnosti umění s fotkou. Role se tak mezi námi trošičku vyměnily. Táta se moc s počítačem nekamarádil, tak jsem ho některé věci zase postupně učil já…

Co obdivujete na jeho tvorbě?

Líbily se mi jeho reportáže. Miloval jsem, když nás bral na Slovensko, po vesnicích, kotárech, horách, kde se pásly ovce a on fotil staré babičky s růženci a Biblí, dědky s fajfkou, staré chlapy, jak kosí trávu a obilí… To byly pro nás úžasné věci, protože my byli z města a tohle jsme neznali. Bylo to pro nás navíc obrovské dobrodružství. Táta vždycky chtěl dělat fotky, které nikdo jiný nemá. Zatáhl nás i do klasických cikánských vesnic a ghett, starých roubenek s hliněnými podlahami…to byly jeho nejkrásnější a nejúžasnější fotky, které kdy dělal.

Co je pro vás při focení nejdůležitější?

Dlouho jsem se držel toho, že všechno na fotografii musí být perfektní a technicky dokonalé. Ale několik let zpátky jsem zjistil, že spíše než technicky dokonalá fotografie, je důležité dávat do fotky příběhy, emoce… Ty jsou na tom to nejdůležitější, protože kvalitní fotku (technicky) vám dnes udělá kdejaký telefon.

Co nejraději fotíte?

Už několik let jsou to bezpochyby svatby. Je to podstatná část mé tvorby. Začalo mě to postupně bavit tak, až mě to pohltilo. Je to totiž den plný emocí a příběhů. Ať jsou to uplakané nevěsty, rodiče, rozesmáté příbuzenstvo… To vše se pak promítne i do mých fotek. Není to jen o dokumentaci, jako to bylo dřív. Dnes dotváří svatební příběhy i krásné lokace, kde se svatby odehrávají, krásné šaty…Snažím se, aby když se lidé na ty fotky podívají, znova zavzpomínali a zasmáli se.

Dalším vaším počinem z poslední doby je letošní kalendář města Mostu, kde jsou v hlavní roli senioři. Jak se vám se seniory fotilo?

Byla to pro mě velmi zajímavá zkušenost. Senioři byli úžasní. Fotil jsem například stoletou babičku, a musím říct, že mě překvapilo, jak jí to v tak úctyhodném věku „pálilo“. Vůbec všichni senioři byli do focení zapálení a chtěli být na fotkách. Myslím, že si najednou připadali, jako by omládli. Byla to příjemná a hezká práce a myslím, že se nám povedla.

Připravujete podobný projekt?

Na základě této zakázky jsem teď dělal fotografie i pro teplický dům seniorů, kde je patronkou Lucie Králová. Jednalo se o ateliérové snímky. Na nich je vždy senior prezentován jako dítě, student a současně jako dospělý a představuje své životní etapy. Čím chtěl být jako dítě, co poté studoval a kde se učil a čím ve skutečnosti pak byl. V červnu proběhla také vernisáž těchto fotografií v teplické galerii.

Je něco, co fotíte nerad?

Nejtěžší zakázky jsou pro mě produktové fotografie. Především výrobků, které nejsou „fotogenické“. Například balíky vaty pro výrobce střech apod. Když je to ale zajímavý výrobek, tak mi to nevadí.

S čím jste jako fotograf začínal – v oblasti témat – a co byste si třeba rád vyzkoušel?

Byly to klasické fotky… děti s dortem, svatby, prostě všechno. Co se týče témat, tak asi není žádné, které bych nevyzkoušel. Fotím od miminek, aktů, po módu, svatby, produktovou fotografii… Vím, co ale asi dělat nikdy nebudu. Nebudu fotit krajinku. Je to pro mě náročná disciplína.

Kde berete inspiraci?

Všude! Ať jsou to reklamy, filmy, časopisy, billboardy, kolikrát i nějaké akce, kde fotím. Hodně je to také vyprávění lidí. Je to o tom chodit, koukat kolem sebe a poslouchat. Pak se nápady valí samy. Obrovskou inspirací je samozřejmě internet. Je to nekonečná studnice dobrých fotek, ale i těch hodně špatných.

Když se lidé rozhodnou, že si vás budou chtít objednat na svatební focení, jak hodně včas by si vás měli objednat?

Ideální je tak rok dopředu. V listopadu se začíná plnit sezóna na další rok a plná je už na konci února.

Ženy problém s focením nemají, ale co pánové a focení na svatbách…?

Chlapi se fotí strašně neradi, to potvrzuji. Nevěsty naopak hrozně rády a ten den si skutečně užívají. Proto dělám a fotím svatby reportážním způsobem, a i proto si mě lidé často vybírají. Nenutím je do žádných póz, aby se někam postavili, natočili, usmáli, zvedli ruku apod. Snažím se být součástí svatby, být nenápadný a pozorovatel, a při tom fotit. Pak jsou nadšení i ti chlapi, protože je nikdo do ničeho nenutí. Uděláme třeba jen pár portrétových fotek.

Kde můžeme vidět vaše fotografie?

Na webových stránkách www.danielseiner.cz . Dávám je na facebook a instagram.

Kdo z fotografů je pro vás číslo jedna? Máte nějaký vzor?

Tady v Čechách asi Petr Pělucha, který rovněž dělá svatební fotografie. Třeba tvorba Susan Stripling, to je můj vkus. Jsou to příjemné, reportážní fotografie. Vzor ale jako takový žádný nemám. Fotografů je obrovská spousta, a proto chci dělat fotky, které nikdo jiný nedělá. Chci dělat kvalitní, krásné a drahé fotky.

Říkáte, že jste velmi vytížený prací, která vás baví. Máte a stíháte i jiný koníček než focení?

Mojí velikou zálibou je motorka. Stojí skoro celej rok zaprášená v garáži (smích, pozn.) Zjišťuju, že volného času je čím dál méně a chtěl bych to změnit. Mám šestiměsíčního kluka a rodinu a chtěl bych se jim věnovat více. Proto jsem rád, když zbývá čas, že ho strávím s rodinou.

Děkuji za rozhovor