Psychologie byla vždy jeho tématem. Zajímalo ho všechno, co se lidské psychiky týkalo. Od dětství si četl knihy o lidském chování, sledoval lidi kolem sebe, vyhodnocoval jejich reakce. Nikoho proto nepřekvapilo, že si po maturitě vyhledal ke studiu právě obor, který se lidským chováním a psychologií zabýval. Na vysoké škole byl nadšený. Otevíraly se mu obzory, kterých se dříve dotýkal pouze okrajově. Pro profesory byl také něčím mimořádným. Nadšený student, který měl o studium zájem, na jaký nebyli od studentů zvyklí. Čím více ho chválili, tím více byl zapálený do studia. Nakonec se rozhodl, že provede vlastní experiment. Bude studovat lidské chování v extrémních podmínkách. Podobný pokus už provedli studenti na jedné univerzitě v zahraničí a měli obrovský úspěch. Nechtěl ale jen něco mírného, obyčejného. Pokus, na kterém by spolupracoval se s ostatními studenty jako dobrovolnými figuranty. Chtěl něco opravdového. Silného. Něco, co nikdo jiný nepopíše. Měl plán. K tomu ale potřeboval člověka, na kterém by své pokusy mohl provádět. Někoho, kdo nebude nikomu chybět. Někoho, kdo ho nebude žalovat. Někoho, s kým by si mohl dělat, co chtěl. Ke svému pokusu si vybral chatu své babičky. Ta už tam roky nejezdila a ani nikdo jiný z rodiny. Jen v létě občas rodiče, jen aby vyvětrali a zkontrolovali stavení, o které neměl nikdo zájem. Čekali jen, až babička umře, aby mohli chatu prodat. V zimě měl ale jistotu, že k chatě nikdo nepřijede. Cestu k chatě si musel proházet v hlubokém sněhu. Kolem chaty bylo jen pár stop divokých zvířat, jinak nic. Ticho a klid. Chata byla promrzlá a zaprášená. To mu ale vyhovovalo. Pro svůj plán vyklidil sklep, kam dříve babička ukládala potraviny. Ve městě si vyhlédl jednoho muže. Byl to bezdomovec, který se s nikým nebavil. Takový špinavý chlapík neurčitého věku. Občas se ukázal na náměstí, občas ho viděl sedět v parku a pokuřovat zbytky cigaret. Nežebral, nikoho neobtěžoval. Nevěděl, odkud bral peníze na jídlo. Pozoroval jeho zvyklosti. Někdy byl v centru města každý den, někdy se ztrácel na celé dny. Objížděl místa, kde se bezdomovci zdržovali, ale ten jeho nikde nebyl. Pro jeho záměr byl ideální. Pokud se na několik dnů ztratí, nikdo ho nebude postrádat. A až se vrátí, nikdo mu neuvěří, že se s ním dělo něco mimořádného. Když měl v chatě všechno připravené, vydal se na lov. Musel se sám sobě smát. Připadal si, jako v nějakém americkém filmu. V autě měl provaz i pytel. Trvalo několik dnů, než se mu naskytla ta správná příležitost. Narazil na svého muže v parku. Mimo dohled kamer městského kamerového systému. Mimo dohled kolemjdoucích. Blízko cesty, kam mohl zajet autem. Už byla tma. Bezdomovec seděl na lavičce, pil víno z krabice, něco si pro sebe mrmlal. Zastavil autem kousek od něj. Opatrně se rozhlédl. Nikde nikdo nebyl. Muž si ho nevšímal. Přišel až k němu. Cítil vzrušení a adrenalin, který mu koloval v žilách. V ruce nesl tyč. Uhodil bezdomovce do hlavy. Čekal, že padne omráčený k zemi, ale muž se zvedl z lavičky a začal se omámeně motat. Krabice s vínem se rozlila do sněhu. Vrhl se na omámeného muže. Na hlavu mu nasadil pytel a dostrkal ho k autu. Muž se nebránil. Stále ještě byl po ráně do hlavy mimo. Provazem ho spoutal a nacpal do kufru. Rozčilením se mu dělaly mžitky před očima. Ještě jednou se rozhlédl, jestli ho nikdo neviděl. Všude byla tma a ticho. Na chatu dorazil až téměř po dvou hodinách. Ve tmě a sněhu trvala cesta mnohem déle, než si myslel. Muž v kufru byl nejprve v klidu, pak se ale probral a začal bouchat a kopat. Rozčilovalo ho to. Konečně byl na místě. Vytáhl kameru a teprve pak otevřel kufr. Natočil muže s pytlem na hlavě a spoutanýma rukama. Nemluvil, chtěl, aby muž nevěděl, co se s ním děje. Teprve pak ho vytáhl z auta a dostrkal do chaty. Odvedl ho do sklepa. Pytel z hlavy mu nesundal a ani pouta. Rozhodl se, že ho takto nechá první den. Ve strachu, tmě a zimě. V nevědomosti. Zapnul kameru, kterou měl ve sklepení připravenou. Chtěl muže natáčet po celou dobu, kdy ho bude věznit ve sklepě. Měl teorii. Pobyt v extrémně špatných podmínkách a ve strachu z budoucnosti musí změnit chování každého člověka. Očekával, že po čase by měl být vzorec chování nakonec stejný. Plánoval začít člověkem bez možností, ambicí, s nízkou inteligencí. Tomu podle jeho mínění bezdomovec odpovídal. Dalším vzorkem měl být člověk se zázemím, průměrný. Nakonec chtěl do svého vězení zavřít člověka vzdělaného, s rodinou. Bylo mu ale jasné, že získat další dva vzorky bude mnohem těžší. Ještě nevěděl, jak to udělá. Policie asi nepochopí jeho vyšší cíle, tak bude muset vymyslet vše tak, aby nezhatili jeho vědecké pozorování. Byl smířen i s tím, že nakonec bude muset své vzorky zabít a jejich těla schovat. Až zveřejní své pozorování a bude mít uznání celé vědecké společnosti, pak ať ho klidně zavřou. Nechal muže ve sklepení a odjel. Večer se připojil a sledoval, co se ve sklepení děje. Muž seděl skrčený u jedné zdi, občas otáčel hlavu ze strany na stranu. Jako by poslouchal. Hlasitě dýchal, bylo zřejmé, že je rozrušený. Ve sklepení měl umístěný také teploměr. Ten večer ukazoval desetistupňový mráz. Napadlo ho, že by mohl muž ve sklepě zmrznout a překazit mu tak pozorování. Jestli vydrží do druhého dne, dá mu spacák. První noc ale musí vydržet tak, jak je. Pak usnul. Vzbudil se nad ránem. Chtěl se připojit, ale kamera ve sklepení byla slepá. Rozčililo ho to. Přehrál si nahrané pasáže. Muž se zvedl ze země a přiblížil se ke kameře. Pak zhasla. Hned vyrazil na cestu. Celou dobu nahlas nadával. Pokus se mu komplikoval. Dorazil na chatu a hned vtrhnul do sklepa. Sotva ale otevřel dveře, muž se na něj vrhnul. V noci se mu podařilo zbavit pout. Slyšel cvakání kamery. Nebyl hlupák, jak na první pohled vypadal. Žil tak, jak chtěl. Kameru rozbil a čekal, až jeho únosce přijede. Teď svému únosci omotal provaz kolem krku a utáhl. Držel pevně. Měl víc síly, než by se dalo čekat. Když si byl jistý, že toho kluka uškrtil, sebral se a odešel. Před chatou našel jeho auto. Dojel k městu, kde auto odstavil. Už večer zase seděl na své lavičce. Nikdo si nevšiml, že jednu noc ve městě nebyl.
