Nikdy neměla kamarádky. Otec od matky odešel, když byla ještě malá holka. Pak zůstaly samy. Matka pracovala ve skladu, domů chodila udřená a vydělala jen tolik, aby zaplatila nájem a jídlo. Oblečení pro ni kupovala v bazarech nebo v laciných obchodech. Neustále byla mrzutá, stěžovala si na život, na chudobu, na jejího otce, který na ni neplatil vyměřené alimenty. Vyrůstala v prostředí nespokojenosti. Nikdy s matkou nebyly na dovolené, nejezdila na tábory ani na školní výlety. Nechodila do kroužků. Ve škole nechodila na obědy, nosila si z domova laciné svačiny. Neměly na to peníze. Nesměla si domů pozvat žádné kamarády, ale ona stejně neměla koho. Byla jiná, děti o ni neměly zájem. Nehrála si se stejnými hračkami, nepatřila do kolektivu. Prošla základní školou, nenápadná opuštěná holčička, která vždy odcházela ze třídy poslední a na kterou nikdy nikdo nečekal. Nebyla hloupá, kdyby se jí matka věnovala, mohla mít dokonce výborné známky. I tak ale měla výsledky, se kterými by mohla klidně začít studovat na střední škole. Matka ale nesouhlasila. Poslala ji na učiliště blízko domova. Měla se z ní stát prodavačka, a to co nejdříve. V nové škole byla ještě ztracenější než kdy dřív. Ostatní dívky se líčily, oblékaly do hadříků, o jakých si ona mohla nechat jenom zdát, a neustále měly v ruce mobil. Ji nebraly mezi sebe. Obyčejná nenápadná holka, která nezapadala. Zatímco na základní škole si jí děti nevšímaly, na učilišti se stala terčem posměchu a zlých vtipů. Chodila tam z duše nerada. Představovala si, jak bydlí v pěkném bytě, obléká se jako spolužačky. Ve svém pokoji hostí kamarádky, které o ni mají zájem a se kterými si mohla povídat a dělat spoustu věcí, které k jejímu věku patřily. Často přemýšlela o tom, proč je vlastně na světě. Co měla ze života. Bude z ní jednou stejně ubohá a opuštěná ženská, jako je její máma. Pak potkala Kláru. Zvláštní holku, která se do města přistěhovala a začala chodit na stejné učiliště, jen o rok výš. Nebyla to žádná parádnice jako spolužačky. Měla ale vždy u sebe nějaké peníze. Kouřila a měla drahý mobil. Od nikoho si nenechala nic líbit, pro ostré slovo nešla daleko. S nikým se nesblížila, i když ostatní holky měly zájem. Klára si ale vybrala ze všech holek na učilišti právě ji. Nemohla tomu uvěřit. Párkrát se potkaly ve škole, Klára jí koupila kafe ve školní kantýně a nabídla cigaretu. Její první školní káva a první cigareta v životě. Vídaly se stále častěji. Bylo to skvělé. Najednou na ní někomu záleželo. Klára jí dala nějaké své šaty, které už nenosila, a také ji nalíčila. Cítila vděčnost k té holce, která si jí začala všímat a která mohla být její první kamarádka. Udělala by všechno, jen aby mohla trávit čas s Klárou. Když ji Klára pozvala k sobě domů, bylo to prostě skvělé. Řekla jí, že ji seznámí se svými kamarády. Ne s takovými chudáky, kteří chodí na učiliště. Její přátelé jsou úplně jiná třída. Byli starší a jí se moc nelíbili. Bylo jí to ale jedno. Vzali ji mezi sebe a mohla být s Klárou. Najednou někam patřila. Klára jí řekla, že se večer chystají ven a ona že půjde s nimi. Byla ráda. Neuměla si představit, kam ven a co tam budou dělat, ale byla šťastná, že ji zvou. Večer chodili po ulicích, pili z jedné lahve alkohol, který ji štípal v krku a pálil v žaludku. Kluci byli hluční, pokřikovali na kolemjdoucí. Klára se hlasitě smála a dělala na muže gesta. Měla nepříjemný pocit. Nikdy se takhle nechovala. Usadili se v parku na lavičce. Klára vytáhla nějaké tablety, všichni si vzali. Nechtěla, bála se, ale zároveň nechtěla být zase jiná. Vzala si také, i když jí bylo jasné, že jde o nějaké drogy. Najednou se cítila plná energie, všechno bylo jasné a krásné. Neměla žádný problém, chtělo se jí smát. Šli dál parkem ještě hlučnější. Už to ale nevnímala. Pak potkali dvojici mladých lidí. Kluci na ně začali pokřikovat, ona s Klárou se přidaly. Strhla se hádka a strkanice. Ti dva spadli na zem, kluci do nich kopali. Kopala také. Když skončili, leželi dva kluci na zemi a nehýbali se. Došlo jí, že je něco špatně. Měla stále mysl omámenou drogou, ale věděla, že udělali chybu. Strašnou chybu. Musí těm dvěma zavolat pomoc. Viděla, že parta odchází, jakoby se nic nestalo. Klára ji táhla, ať už jde. Volala na ně, ať se vrátí. Musí zavolat záchranku. Klára se na ni obořila. Dělá problémy. Ještě je přivede do průšvihu. Bude to vyšetřovat policie. Musí zmizet. Nechtěla nechat ty dva jen tak, Klára ji ale táhla pryč. Šla, ale stále na ně myslela. Už se nebavila. Večer přemýšlela o svých nových kamarádech. Bylo jí špatně z drogy a alkoholu a z toho, jak se chovali a co provedli. Druhý den ve škole se nemluvilo o ničem jiném, než že v parku někdo přepadl a zabil dva kluky. Poslouchala zděšeně. To oni. Oni je zabili. O přestávku běžela za Klárou. Musí hned na policii. Musí se přiznat. Musí říct, jak to bylo. Klára se ji snažila uklidnit. Odpoledne po škole se sejdou a domluví se, co budou dělat. Zavolá i klukům. Sejdou se u řeky pod mostem. Po škole běžela na schůzku rozhodnutá, že když ostatní nebudou chtít, řekne všechno sama. Klára i kluci už na ni čekali. Rovnou jim řekla, jak se rozhodla. Klára se do ní pustila. Taková chudinka, o kterou nikdo nestál. Ona ji přivedla do party a teď chce všechny podrazit. Věděla, že přichází o kamarády, jediné v jejím životě, ale nemohla si pomoct. Rozloučila se s nimi, otočila se a odcházela. Když ji do temene hlavy udeřil jeden z kluků kamenem, zatočil se s ní svět. Upadla na zem, tělo bezvládné. Cítila, jak ji chytili za ruce a nohy a zvedli. Pak chvíli padala. Obklopila ji chladná voda. Proud její tělo hned vzal. Nemohla nic dělat. Chtěla se nadechnout a do jejích plic začala proudit voda. Tělo se ještě na chvilku dostalo nad hladinu, pak ho proud strhl a vláčel dál po dně řeky.
