Homerlive
https://www.homerlive.cz/jednovajecna-dvojcata/

Jednovaječná dvojčata


Leoš a Marek byli bratři. Jednovaječná dvojčata. Podobní si byli tak, že je rozeznávala jen jejich máma. Vše ale neměli stejné. Zatímco Marek prospíval a rostl do zdraví, Leoše užírala nemoc. Podle lékařů měl Leoš smůlu a ještě při vývoji v těle matky jeho bratr pobral vše plnou měrou, zatímco na Leoše zbylo jen málo dobrého. V patnácti letech už by si kluky nikdo nespletl. Marek byl statný chlapec plný života, Leoš jen jeho stín. Kluci jeden bez druhého neudělali ani krok. Když byl Leoš v nemocnici, byl tam Marek s ním. Nemocný chlapec byl v přítomnosti svého bratra klidnější. Leoš s Markem často řešili, jak je nespravedlivé, že jeden z nich je úplně zdravý a druhý má všechny možné problémy. Marek by udělal všechno na světě, aby svému bratru ulevil. Bylo mu šestnáct let, když si vyslechl rozhovor babičky s matkou. Bavily se o Leošovi a o tom, co při jejich narození řekl lékař. Silnější dvojče sebralo slabšímu potřebné živiny, druhý plod měl zakrnět, ale nakonec se narodil. Tu noc Marek nespal. To on může za všechny Leošovy problémy. Je to jeho vina. Hned druhý den oznámil rodičům, že si přeje darovat bratrovi své orgány. Chtěl, aby lékaři vyměnili Leošovo nemocné srdce i skomírající ledviny za jeho zdravé. Nikdo se s ním ale nebavil. Leošův stav se zhoršoval, s Markem nyní nechtěli rodiče nic řešit. V nemocnici Marek promluvil i s Leošovým doktorem. Ten mu jen řekl, že něco podobného nepřichází v úvahu a dál se s ním vůbec nebavil. Tu noc Leoš zemřel. Marek jako by přišel o část svého já. V duši měl prázdno. Jeho bratr je mrtvý a dospělí mu nedovolili, aby mu pomohl. Ještě tu mohl být, kdyby ho rodiče a doktoři poslouchali. Od smrti Leoše se Marek změnil. Uzavřel se do sebe, s rodiči komunikoval jen napůl. Odpovídal jim na otázky, ale sám nikdy nemluvil. Nejraději byl sám. Pak si mohl povídat s Leošem. Vyprávěl mu všechno, co ten den dělal, své pocity, přání a touhy. Rodiče o něj měli strach. Často slyšeli svého syna, jak si mluví sám pro sebe, s někým se pře, někomu odpovídá. V pokoji byl ale vždy sám. Marek se Leošovi stále dokola omlouval. Vysvětloval mrtvému bratrovi, že mu chtěl pomoci, ale dospělí ho nenechali. Ve škole se Marek zhoršil. Byl stále duchem nepřítomný. Zahleděný někam do sebe nevnímal, co se kolem něj děje. Rodiče se mu snažili pomoci. Omlouvali ho u učitelů, že se jen nemůže smířit s bratrovou smrtí. Situace se ale stále zhoršovala. Nakonec přestal Marek chodit do školy úplně. Přestal se také bavit s lidmi kolem sebe. Mluvil jen se svým mrtvým bratrem. Někdy na něj dokonce křičel. Přál si, aby ho tehdy rodiče a doktoři poslechli. Další rok strávil Marek v psychiatrické léčebně. Doktoři do něj ládovali různé léky, snažili se ho přesvědčit, že s mrtvým nemůže mluvit. Chtěli ho vrátit do života. Marka ale nic jiného než Leoš nezajímalo. Po roce utlumeného silnými léky vrátili Marka k rodičům. Museli se smířit s tím, že Marek nemůže zůstat sám. Musí se o něj někdo starat, musí být pod dohledem lékařů. Od smrti Leoše uplynulo devět let, Markův stav se ale nezlepšoval. Stále v duchu mluvil se svým bratrem, jen se naučil před lidmi nedávat nic najevo. Jednou v noci se Marek rozhodl, že nastal čas. Rodiče mu tehdy nedovolili, aby pomohl bratrovi, tak nemají právo žít. Tiše došel do ložnice. Díval se na otce a matku, jak spí. Klidně oddechovali. Na druhé straně jejich postele uviděl Leoše. Bratr se ho snažil přesvědčit, aby neubližoval matce. Jestli chce někoho potrestat, ať je to otec. Chvíli váhal. Šeptem se s Leošem přel. Pak přešel na stranu postele, kde spal otec. V ruce držel nůž, který si přinesl z kuchyně. Byl mladý a silný. Odhrnul peřinu a vrazil nůž až po rukojeť otci do hrudi. Jen zachroptěl, vytřeštil oči, pak ztichl. Matka se probudila. Ve tmě hned nepoznala, co se děje. Natáhla ruku k manželovi. Dotkla se nože, ucítila teplé lepkavé vlhko krve. Začala křičet. Přešel k ní. Zabloudil pohledem k Leošovi. Bratr jen pokývl hlavou. Vzal polštář a přitiskl ho matce na obličej. Trvalo jen chvíli, než se přestala bránit. Nechal mrtvé rodiče být a odešel do svého pokoje. Seděl na posteli a diskutoval s bratrem. Už nemusel na nikoho brát ohledy. Mohli se spolu bavit hlasitě, jak jen chtěli. Ještě zbývá ten doktor, který tenkrát před devíti lety nepomohl, i když mohl. Marek si sedl k internetu. Devět let měl v hlavě to jméno i ten obličej. Usmíval se. Přes rameno řekl Leošovi, že už to nebude dlouho trvat. Potrestá ještě doktora, a pak budou s bratrem zase spolu. Na internetu si potvrdil, že doktor stále pracuje na stejném oddělení jako před devíti lety. Ložnice si už ani nevšiml. Ráno sebral další nůž v kuchyni a vydal se do nemocnice. Seděl před lékařským pokojem trpělivě několik hodin. Čekal na svého doktora. Usmíval se na sestřičky, které se ho čas od času přišly zeptat, jestli něco nepotřebuje. Vždy slušně poděkovala řekl, že si počká. Čekal už devět let. Na několika hodinách navíc už nezáleží. Konečně se doktor objevil na konci chodby. Nevšiml si mladého muže, který seděl před lékařským pokojem. Byl zamyšlený, měl na oddělení několik vážných případů. Řešil v duchu, jak těm lidem pomoci. Když se mladík zvedl ze židle, ani k němu neobrátil oči. Náhle ucítil strašnou bolest. Dech se mu zastavil. Zachroptěl. Z úst se mu vyřinula krev. Marek stál nad tělem mrtvého doktora. Byl spokojen. Konečně byli vyrovnáni. Leoš stál pár metrů od nich. Usmíval se. Marek se také usmál. Přešel k oknu, otevřel ho a vyhlédl ven. Slyšel křik a dupot kroků. Lidé se sbíhali k mrtvému tělu. Vylezl na parapet a vyskočil.
Post date: 2017-04-07 09:56:42
Post date GMT: 2017-04-07 08:56:42