Klára žila s otcem sama od jejích dvanácti let, kdy matka zemřela po dlouhé a těžké nemoci. Už ani nepamatovala, jaké to bylo, když byla jejich rodina ještě šťastná. Celé její dětství provázelo ticho a samota. V bytě se muselo mluvit šeptem, aby nevzbudili spící matku. Když byla vzhůru, většinou ležela omámená léky na bolest. Táta byl často v práci. Když byl doma, pečoval o nemocnou. Sotva usnula, utíkal do hospody alespoň na chvíli zapomenout na trápení své ženy. Matčina smrt byla vlastně pro všechny vysvobozením. Myslela si, že si jí teď táta začne víc všímat. Začal ale jen víc pít. Byl vlastně zázrak, že při nevšímavosti dospělých z ní vyrostla zodpovědná mladá slečna. Byla jiná než dívky z učiliště, kam chodila. Pilná, chytrá, nezajímala se o večírky, nepila ani nekouřila. Večer si raději četla, než by vysedávala se spolužáky v kavárnách. Nebo jen tak seděla u hrnku čaje a snila o budoucnosti. Chtěla mít velkou rodinu, hodně dětí a muže, který by se jim věnoval. Chtěla žít mimo město v malém domku se zahradou. Chtěla dát svým dětem tolik lásky a pozornosti, o kolik ji připravila matčina nemoc. Zvláštní nedostupné dívky si brzy všimli kluci z místního gymnázia. Lákalo je, že ještě s nikým nechodila. Byla pěkná a milá, ale každého kluka hned odmítla. To neznali. Holky z učňáku byly většinou nadšené, když o ně projevili zájem. Tahle ne. Partu vedl osmnáctiletý Leoš. Jeho otec byl velmi bohatý a vlivný podnikatel a Leoš si byl dobře vědom moci své rodiny. Gymnáziem procházel s průměrnými známkami, studium ho nezajímalo. Budoucnost měl jistou. Otec chtěl, aby vystudoval ekonomii a převzal rodinný podnik. Zatím si tedy užíval života plnými doušky. Peněz měl víc, než mohl osmnáctiletý kluk potřebovat. S partou spolužáků, kteří se na něj nalepili hned v prváku, jezdili jeho autem od mejdanu k mejdanu. Alkohol většinou tekl proudem a ke drogám neměli kluci také příliš daleko. Vždy se ale ještě stačili ráno proměnit na slušné studenty z dobré rodiny. Kláry si všimli, když přijeli před učňák za holkami, se kterými se právě scházeli. Kratičké známosti na pár týdnů. Jen si užít a vyměnit za jiné. Leoš Kláru oslovil. Líbila se mu, vybral si ji. K jeho překvapení dívka odmítla pozvání a dál se s ním nebavila. Ostatní holky se smály. Taková je Klára, tu nikdo nedostane. To byl ale pro Leoše impuls. Rozhodl se, že právě tuhle holku musí mít jako první on. Dalších několik týdnů se pokoušel Kláru zdolat. Neúnavně ji zval, čekával na ni u školy. Klára ale dobře znala jeho pověst. Neměla zájem být jen další v řadě. Leoš to nechtěl vzdát. Ostatní si všimli marnosti jeho snažení a on nechtěl být k smíchu. Pro něj už to byla otázka cti. Klára ho vytrvale odmítala, až dostal vztek. On přeci měl vždy to, co chtěl. A teď ta malá děvka bude dělat fóry. S jedním klukem, o kterým si byl jistý, že udělá vše, jen aby se mu zalíbil, si na Kláru počkal. Vracela k večeru ze cvičení. Zastavil, zatáhli ji do auta a vyrazil. Klára křičela, škrábala a kousala. Rvala se s druhým klukem na zadní sedačce auta. Snažila se otevřít a vyskočit. Odvezl ji za město. Celou cestu pozoroval ve zpětném zrcátku Klářinu marnou snahu. Její boj ho vzrušil. Zastavil u lesní cesty a vytáhl Kláru z auta. Vystřídali se na ní oba. Když bylo po všem, Klára zůstala ležet na trávě a brečela. Leoš jí nabídl kapesník a odvoz zpět do města. Odmítla. Jen mu řekla, že se vším půjde na policii a oba nechá zavřít. Tomu se Leoš jen smál. Nakonec odjeli a nechali ji tam. Dostala se domů až v noci. Táta ještě nebyl doma. Dlouho se sprchovala horkou vodou, aby ze sebe smyla tu špínu. Když otec přišel domů, všechno mu řekla. Strašně se rozzuřil. Chtěl jít hned na policii. Když ale slyšel, kdo byl jeden z těch kluků, rozmyslel si to. Druhý den se vydal za Leošovo otcem. Řekl mu, co se stalo. Nepůjdou na policii, ale bude to něco stát. Bolestné pro holku i pro něj za uraženou čest. Dostal, o co si řekl. Kláře doma nařídil, aby o celé věci už nemluvila. Nemohla tomu uvěřit. Čekala, že ji otec ochrání, že se jí zastane. Přinesl ale jen peníze. Řekl jí, že si má něco koupit. Co si přeje. Nechtěla nic. Několik dalších nocí nemohla spát. Budila se v hrůze zpocená, ve tmě doznívaly její výkřiky. Stále znovu a znovu prožívala znásilnění. Neuměla si představit, že by na ni ještě někdy nějaký muž měl sáhnout. Potřebovala pomoc odborníků, musela si ale se svým traumatem poradit sama. Dostali přeci zaplaceno. Cítila se zle. Po dvou měsících už jí bylo jasné, že její strašný zážitek nezůstane bez následků. Čekala dítě. Řekla o tom otci. Chtěla jít na potrat. Hned se zbavit dítěte, které bylo počato násilím. Nechtěla ho v sobě dál mít. Otec ale rozhodl jinak. Na potrat je ještě čas. Teď musí jít k doktorovi a přijít s těhotenskou průkazkou. S tou se pak vydal znovu za Leošovým otcem. Chtěl další peníze. Klára čeká dítě. Je padesátiprocentní pravděpodobnost, že je Leošovo. Pokud má jít na potrat a tím definitivně smazat celou událost, musí Leošova rodina znovu platit. A tentokrát ještě víc. Byl přesvědčený, jak je mazaný. Drží starého pána v šachu. Uvažoval o tom, že si dítě možná nechají a budou ho využívat dál, jako dobrý zdroj příjmů. Jen aby měli štěstí a skutečně byl otcem Leoš, a ne ten druhý kluk. Leošův otec sice nebyl příliš ochotný dál platit, on ale změkne. Dal si s ním schůzku na odlehlém místě. Chce se domluvit. Šel po kraji silnice a maloval si budoucnost. Ani si nevšiml, že se k němu velkou rychlostí blíží auto. Když ho náraz odmrštil do příkopu, už nic necítil. Sraženého mrtvého chodce si všiml jiný řidič až po několika hodinách. Když Klára uviděla stát za dveřmi dva policisty, bylo jí jasné, že se stalo něco strašného. Prosila tátu, aby to už nechal být. Neposlechl ji. Prý nehoda, viník neznámý. Ona ale věděla. Hned druhý den šla k doktorovi, aby si vyřídila interrupci. Z nemocnice se vrátila do prázdného bytu, aby si sbalila své věci. Doprovázela ji jen sociální pracovnice. Bylo jí sedmnáct a neměla nikoho.
