Výstavu obrazů a dalších děl Josefa Zedníka s názvem „Pár obrázků a trocha dřeva…“ měli možnost zhlédnout příznivci a žáci Základní školy v Mostě u Stadionu. Výstava byla doplněna keramikou Jiřiny a Štěpána Jandových. Josef Zedník nevystavuje na 3. ZŠ poprvé. Ke škole má svůj osobitý vztah a jeho díla zdobila školní chodby a učebny už v minulosti.
Proč jste si vybral pro svou výstavu právě 3. základní školu v Mostě?
Mám ke škole letitý vztah. Jako malý kluk jsem právě sem chodil plavat, což bude už bratru padesát let. Přes ulici je naše bývalá Liduška, takže jsem sem chodil čtvrt století na obědy. A navíc jsem bydlel nad školou a naše dítě se tady naučilo číst, psát a počítat. Je to škola, kterou mám moc rád a moc si ji považuji.
Co měli možnost příznivci školy, ale i žáci a pedagogové na výstavě vidět?
Přivezl jsem hodně nových podnětů a impulzů, je to především ale abstraktní svět… Jsem celoročně na zahradě, takže vidím, co se tam děje a fascinuje mě ten zázrak klíčení, pučení, rašení a všechny tyto děje. Všechno to, co není vidět. Tomu všemu se pak snažím dát nějakou výtvarnou podobu. Celkem je zde asi třicet obrazů a zhruba deset starších prací. Kromě toho jsem s sebou vzal i prostorové práce.
Jak vznikaly tyto dřevěné skvosty?
Dříví je úžasný materiál. Jednak je ho dost a taky je v něm hodně energie, protože dřevo potřebuje ke svému růstu slunce, vodu, vzduch a úžasně voní. Vždycky, když nějakou věc dělám, tak přemýšlím nad tím, čím bych diváka zaujal a snažím se překvapit i sám sebe. Chci, aby při tom musel divák i přemýšlet, takže některé věci tady nejsou jasné jako houska na krámě. Obrazy i prostorové věci vznikaly v průběhu jednoho roku. O výstavě jsem věděl s předstihem, takže jsem svůj všechen volný čas věnoval jen tomu.
Kde nejčastěji berete inspiraci pro vaše díla?
Odešel jsem z města na venkov a tam je spousta nových impulzů. Ticho, klid, vůně, zvuky… Je to trošičku jiný svět. Čistím si tu komunikační kanály, nežiju s televizí. Jsem hodně sám se sebou.
Co kromě malování a sochaření v umělecké oblasti ještě podnikáte nebo čemu byste se rád věnoval?
Dělal jsem i grafiku a do té bych se s chutí pustil. Je to kouzelný obor, ale pořád na něj nemám čas. Jsem vyučený sklář a brusič, takže jsem byl nedávno v Kamenickém Šenově na 160. výročí založení školy a ještě pořád mě svědí ruce… Myslím, že ke sklu bych si chtěl také ještě stoupnout. Keramika je také další úžasný svět. Nemám ale pec, ale když je kus hlíny, rád si zamodeluju. Baví mě veškerá výtvarná práce.
Kdy se na vás mohou Mostečané znova těšit?
Nevím, co bude, ale naděje trvá. Nechci nic slibovat, uvidíme, jak vše dopadne. Mohu ale prozradit, že jsem slíbil řediteli knihovny Tomáši Vondráškovi, že uděláme První šedesátku. Dělali jsme totiž nedávno První padesátku. Tak plánujeme, že pozveme kamarády a mohlo by to vyjít.
Jak často se do Mostu dostanete a které místo tu máte nejraději?
Jsem tu skoro každý týden. Mám tu rodiče, kamarády …Místa, která jsem měl rád, tu už nejsou. Je místo nich šachta nebo nádraží. Jinak je tu spousta hezkých míst, Lajsník, oblast nad kremací, Hněvín… Je to tu všechno krásně upravené. Hněvín jsme jako děti prolezly celý – skalky a jeskyně… To byl náš rajon.
Říkáte, že rád zahradničíte. Máte na zahradě nějaký oblíbený strom?
Bezpochyby. Jednu starou jabloň po kováři. Je to rozumnej strom. Je místní, nekvete příliš brzy jako všechny ostatní mladé stromy, které jsme vysázeli, protože ví, že ještě bude mrznout. Na druhou stranu ještě neopadal, hodně vydrží. Tipuju, že je mu tak sto let. Je to mohutný solitér a dominanta zahrady.
Jak si užíváte adventní čas…
Užívám si ho skvěle. Pískám si koledy už od září. Mám to moc rád. Patří do toho čerti…Žena pracuje v mateřince, takže tam je to velmi intenzivní a já jsem v tom tím pádem taky namočenej. Mám taky jednu nohu na Gymnáziu v Hořovicích, kde jsme nedávno rozsvěcovali školu…
Co byste si v novém roce nejvíc přál vy osobně a co byste popřál Mostečanům?
Osobně bych si přál především zdraví – i proto, že u toho všeho to začíná. Mostečanům bych popřál, aby se jim tady hezky žilo a bylo to tu co možná nejsnesitelnější, nejčistější, nejradostnější… Aby se jim dařilo, měli práci a viděli za sebou výsledky, aby děti byly ve zdraví a dělaly jim radost.
Josef Zedník v roce 1985 začal vyučovat na Základní umělecké škole v Mostě, kde se později (1990) stal i ředitelem. V roce 2008 se přestěhoval do Olešné pod Brdy. O rok později začal vyučovat na nedalekém gymnáziu v Hořovicích, kde působí i nyní. Mostečané mají výtvarníka a sochaře spojeného také se zdejším malířským či sochařským sympoziem, jehož je téměř pravidelným účastníkem. Během života pořádal autor výstavy nejen u nás, ale i v zahraničí, třeba i v Dánsku, Francii, Kanadě, USA nebo v Japonsku.
