Lukáš byl jejich jediné a vymodlené dítě. On jako voják z povolání jezdil na zahraniční mise, jeho žena Klára se angažovala jako lékařka v humanitárních akcích. Když se konečně usadila a našla si čas na rodinu, už bylo málem pozdě. Lukáš se narodil jako malé a stonavé dítě starších rodičů. Klára se mu ale věnovala naplno. Zcela nechala svou kariéru i veškeré zájmy a upnula se na ten malý uzlík. Lukáše doslova vypiplala. Už ve třech letech by nikdo nepoznal, že zdravý a veselý chlapeček přišel do života s řadou hendikepů. Byl šťastný chlap. Klára a Lukáš pro něj byli všechno. Přenesl by hory, jen aby jeho žena a syn byli spokojení. Ten den jeli s Klárou a Lukášem k jeho bratrovi na návštěvu. Díky své profesi byl zvyklý rychle a přesně reagovat, nepodceňovat nebezpečí. Vždy, když s rodinou vyjel na silnici, byl v maximálním střehu. Proto také zaregistroval autobus, který se řítil z vedlejší silnice dřív, než mu vjel do cesty. Jeho reakce byla okamžitá. Dokázal se vyhnout přímému střetu s rozjetým kolosem. Strhl auto stranou tak, že mohli vyváznout z nebezpečí jen s minimálním ohrožením. Měl ale smůlu. Za ním jela cisterna a její řidič nedokázal těžký vůz ubrzdit. Náraz zezadu vymrštil jejich vůz proti autobusu. Vnímal jako ve zpomaleném filmu obrázky následujících událostí. Křik Kláry a strašné ticho ze sedačky, do které byl upoután Lukáš. Podařilo se mu vyprostit ze svého sedadla a z pomačkaného auto vylézt ven. První se dostal ke Kláře. Z otevřených zlomenin jí trčely úlomky kostí, krvácela a ztrácela vědomí. Položil ji vedle auta a vrátil se pro syna. Nebýt jeho dlouholetého výcviku, nezvládl by už nic. Z auta vyprostil rozmačkané tělíčko dítěte bez života. Nebyla žádná šance, že by mohl někdo chlapce zachránit. Dokázal v sobě najít sílu, dítě odložit a věnovat se své ženě. Zastavil krvácení, to už ale Klára nedýchala. Dlouhé minuty, než přijeli záchranáři ji masáží srdce a umělým dýcháním udržoval při životě. Teprve, když byla v bezpečí ve vrtulníku, dovolil si vypnout. V té chvíli se zhroutil. I jeho nakonec odvezli záchranáři. Měl zlomenou ruku, otřes mozku a zlomených několik žeber. Nikdo nechápal, jak v takovém stavu zvládl podat první pomoc své ženě. Následující týdny a měsíce byly jako ve zlém snu. Kláru se lékařům podařilo zachránit, ale když jí řekli, že její syn Lukáš nehodu nepřežil, přestala mluvit. Uzavřela se do sebe, nechtěla komunikovat, nechtěla se uzdravit. Chodil za ní každý den, její stav se ale nelepšil. Byly to pro něj strašné chvíle. Sám by potřeboval oporu, ale musel tu být pro svou ženu. Po čase si ji mohl odvézt domů. Klára začala fungovat zdánlivě jako dřív. Jen on věděl, že už to není stejná žena. V noci plakala. Odmítala se s ním bavit o minulosti. Navrhl, že by se mohli ještě o jedno dítě pokusit, i když její věk už nedával příliš šancí. Na to mu ani neodpověděla. Jen několik dnů probrečela. Soud s viníkem dopravní nehody byl až po roce. Mladý řidič autobusu u soudu prohlásil, že je mu to líto, ale vinu necítí. Prý se snažil brzdit. Experti sice vyloučili závadu na brzdách, ale řidič si stál na svém. Nakonec od soudu odešel s dvouletou podmínkou a zákazem řízení. To Kláru složilo. Nedokázala pochopit, že chlap, který zabil jejího chlapečka, vlastně nebude potrestán. Její stav se dále zhoršoval. Brala antidepresiva, musela přestat pracovat. Nemohla léčit pacienty, když sama potřebovala pomoc. Chtěl odmítnout výjezd na zahraniční misi, neuměl si představit, že Kláru na několik měsíců opustí. Ona ho ale přesvědčovala, ať jede. Chce být sama a se vším se v klidu o samotě vyrovnat. Také její psychiatr doporučil, aby Kláru nechal o samotě. Potřebuje čas jen pro sebe. Nechtělo se mu, ale nakonec poslech doporučení lékaře i žádosti své ženy a odjel. Také on potřeboval změnit prostředí. Rutinu a kázeň, které by mu pomohly. Nikdy se se smrtí svého syna nevyrovná, ale musí se s tím naučit žít. Po šesti měsících přišla z domova strašná zpráva. Klára spáchala sebevraždu. Na rozloučenou mu nechala dopis. Rozhodl se, že domů nepojede. Kláře už nepomůže. Doma je zbytečný. Zklamal jí i svého syna. Měl je chránit a teď jsou oba mrtví. Domů se dostal až po několika měsících. Nechtělo se mu vejít do bytu, kde žili s Klárou. Všude byly její věci. Zůstal tak, jak ho opustila. Jeho právník pro něj měl dopis od Kláry. Večer si otevřel lahev vína a přečetl si, co mu jeho žena před smrtí napsala. Že bez svého syna nedokáže žít, že se snažila, ale nešlo to. Ať se na ni nezlobí, že ho opouští. Psala, ať nikdy nezapomene a neodpustí těm, kdo jim zničili život. Byl voják. Vycvičený, zvyklý na přesné a rychlé reakce. Konečně měl před sebou úkol. Jeho mrtvá žena ho žádá, aby zjednal pro Lukáše spravedlnost. Cítil v sobě klid. Tlak a stres, který ho udržoval v napětí od té strašné nehody, byl pryč. Klára mu nabídla řešení. Tu noc usnul hlubokým spánkem. Druhý den byl svěží a odpočinutý. Věděl, co udělá. První na řadě byl psychiatr, který ho přesvědčil, aby Kláru opustil. Byla to chyba, za kterou bude následovat trest. Připravil se důkladně. Dokázal si zjistit informace, které potřeboval. Čekal na psychiatra před jeho domem. Když lékař vystoupil z auta a přecházel silnici, stáhl si okénko u svého auta a muže zastřelil. Nikdo ho neviděl. Pak odjel. Druhý byl na řadě řidič cisterny. Jeho vina byla menší, ale kdyby reagoval rychleji, mohl Lukáš žít. Na toho čekal před firmou, kde měl zaparkovanou cisternu. Zastřelil ho před vstupní branou před celou řadou svědků. Teď už spěchal. Věděl, že jde o čas. Už o něm ví a budou ho chtít zastavit. K bytu řidiče autobusu, který nesl největší vinu, dorazil za pár minut. Otevřela mu žena. Zeptal se na jejího manžela. Když řekla, že je doma, ale mluvit s ním nebude, namířil na ni zbraň. Vešel do bytu. Ženu a dítě nechal vyjít ven. Muže odvedl do pokoje, nechal ho otočit se k němu zády, kleknout na zem a výstřelem do zátylku ho popravil. Pak už zbýval poslední výstřel. Tím poslal kulku do vlastní hlavy. (pur)
