S bratrem Janem si byli podobní k nerozeznání. Občas si je pletla i jejich vlastní matka. Kromě vzhledu byl ale Jan jeho přesný opak. Všechno, co on nebyl. Jan byl slunná povaha, lidé ho měli rádi. Byl to vždy Jan, kterého jako malé dítě brali dospělí na klín, zatímco on zůstával sedět u jejich nohou na zemi. Jan uměl číst a počítat dávno před tím, než začali chodit do první třídy, zatímco jemu dělaly potíže i základní věci. Jan býval jedničkou všech sportovních her, on končil poslední a sport byl pro něj noční můrou. Jana přijali na gymnázium, zatímco on se svými školními výsledky neměl na střední školu šanci. Vždy všude slýchal, že dvojčata jsou jako jeden člověk. Jedna duše, jedno srdce. Dva, kteří bez sebe nemůžou být. On Jana nenáviděl. Svého skvělého bratra, kterého měl každý rád. Závistivě pozoroval rodiče, když se radovali z Janových úspěchů. Nesnášel, když ho matka hladila a chválila za každou maličkost. Dobře věděl, že ho v duchu srovnává s bratrem, a také, jak to srovnání dopadá. Jan to cítil jinak. On bez něj asi skutečně nemohl být. Bratr se mu snažil ve všem pomáhat, ze všeho mu dával ten větší a lepší díl. Věděl, že ho má rád. To ale jeho nenávist k úspěšnějšímu bratrovi nijak nezmenšovalo. Jan měl před sebou zářivou budoucnost, z něj bude v lepším případě elektrikář, v horším bude nezaměstnaný. Věčně ve stínu svého skvělého dvojčete. Když se vyučil, nastoupil do dílny jedné firmy nedaleko domu, kde stále bydlel s rodiči. Jan po maturitě začal studovat vysokou školu. Všechno mu šlo jaksi samo. On se dřel, ale neměl šanci vydělat alespoň tolik, aby si koupil vlastní byt a mohl se odstěhovat od rodičů. Jan zatím promoval s červeným diplomem a v rukávu měl skvělou nabídku od mezinárodní firmy. Rodiče slavili, Jan zářil, on se dusil závistí a vzteky. Roky plynuly a on si pomalu zvykal, že Jan je top manažer a on nula. Jan si staví vilu, on žije v pronajatém bytě, kam se stěží vejde sám. Když mu ale Jan nabídl, aby se přestěhoval k němu, odmítl. Nechtěl od Jana žádné milosti. Tvářil se, že ho baví život bez peněz, plný svobody. Že kašle na drahá auta a raději brázdí silnice na silné motorce, kterou si koupil už značně ojetou, a přesto si na ni musel půjčit. Z duše nenáviděl Janův úspěch, jeho skvělý život, jeho peníze, jeho štěstí. S Klárou se seznámil na jedné benzínce. Ona stála za kasou, on si tam pravidelně jezdil pro benzín. Byla to taková přítulná kočička. Pěkné vlasy, pěkný obličej a božské tělo. Vozil Kláru na motorce, milovali se při každé příležitosti, zůstávala na noc v jeho malém bytě. Líbilo se mu, že ho Klára miluje. Že ho sleduje s obdivem. Že rozuměl všemu, co říká. Patřila do jeho světa. Po čase ho začala Klára nudit. Svět byl plný krásných kočiček, které jen čekaly, až je pozve na svou motorku. Trvalo dlouho, než Klára pochopila, že už ji nechce. Dokonce ho zkoušela vydírat. Prý s ním čeká dítě. Odmítl se s ní bavit, a tak konečně přestala volat. Už na něj nečekala před domem. Už ho nekontaktovala. Byl rád, že má od ní pokoj. Když potkal Kláru s Janem, nemohl tomu uvěřit. Jeho bratr chodil s jeho bývalkou. S holkou, která pro něj nebyla dost dobrá. Právě tu si vybral jeho skvělý bratr. Nechtěl ji, ale také nechtěl, aby si Jan s Klárou užíval. Nepřál jim to. Už jako kluk se naučil se svým bratrem manipulovat. Většinou mu vyhověl ve všem, co od něj chtěl. Šel tedy za Janem a řekl mu, že Kláru stále miluje a že ho bolí, když je vidí spolu. Jan mu ale tentokrát neustoupil. S Klárou chodí už delší dobu. Řekla mu, že si s ním rozumí víc. Čekala jen na příležitost, aby se s jeho bratrem rozešla. Dokonce prý s Janem čeká dítě. Už toho měl dost. Klára ho podváděla s Janem a nakonec je to Jan, který ji má. On opět nemá nic. Jen holky na jednu noc. Jako by zapomněl, že se s Klárou sám rozešel a že o ni nestál. Měl vztek. Strašnou zlost. Chtěl to vše pustit z hlavy, ale nenávist k Janovi ho celého ovládala. Myslel jen na to. Nemohl pracovat, nemohl se bavit. Myslel na Jana. Pak pochopil, že může udělat jen jedno, aby se toho pocitu zbavil. Musí Jana zničit. Vymazat ho ze svého života. Zabít, rozdrtit. Dobře se na večer připravil. Jan ho důvěřivě pozval dál. Chtěl se udobřit. Počkal, až se k němu Jan otočí zády a vrhl se na něj. Věděl, že jinak nemá proti Janovi šanci. Do hlavy ho uhodil kladivem, které přinesl s sebou v brašně. Jan upadl na zem. Klekl na něj a mlátil dál. Cítil, jak jeho vztek pomalu odchází. Co teď byl ten skvělý bratříček. Jen kaše z krve a kostí. Teprve, když byl Jan mrtvý, uklidnil se. Pohled na mrtvého bratra byl skvělý. Konečně se zbavil toho břemene. Už mu nemusel závidět. Po chvíli vystřízlivěl. Začal přemýšlet, jak bude žít dál potom, co udělal. Nechtěl do vězení. Rozjel se k rodičům. Když klepal na jejich dveře plakal. Klekl si před matkou a objal ji kolem pasu. Stále dokola se omlouval. Přes vzlyky mu nebylo rozumět. Omlouval se za to, že si sáhl na život. Vysvětloval, že se musel zabít. Nebyl nic. Nic neuměl. Nic neznamenal. Nikdo ho neměl rád. Nedalo se to snést, a tak se musel zabít. Rodiče nechápali, snažili se ho uklidnit. Nakonec ho odvezli do nemocnice. Dál střídavě plakal a mumlal omluvy. Stále mluvil o sebevraždě. Dostal léky na uklidnění. Rodiče ho odvezli domů. Chvíli spal, druhý den se vše opakovalo. Sám uvěřil, že co říká, je pravda. Zmatení rodiče ho znovu vzali k lékaři. Bylo jasné, že není v pořádku. Lékař mluvil o psychické poruše. Doporučoval na několik dnů hospitalizaci na psychiatrii. Obával se, aby si pacient nakonec neublížil. Když po několika dnech objevili Janovu mrtvolu, ležel na pokoji psychiatrie a stále dokola mumlal omluvy. Mami promiň, že jsem se zabil. Já musel. Nic jsem neznamenal.
