Homerlive
https://www.homerlive.cz/mysli-na-nej/

Myslí na něj


Valerie byla jeho jediné dítě. Byla to pěkná a hodná šestnáctiletá holka, kterou měli všichni rádi. Veselé dítě. Přiznával si, že není příliš chytrá, za to měla šikovné ruce po své matce. Ta zemřela, když byla Valerie ještě hodně malá. Opilý řidič vjel na chodník, jeho ženu zrnil. Později svému zranění podlehla. Dlouho se nemohl smířit s příliš nízkým trestem pro muže, který zabil jeho ženu. Užíral se vztekem, kvůli malé Valerii ale nakonec myšlenky na tragickou událost vytěsnil. Chtěl, aby měla holčička šťastné dětství i bez matky. Jinou ženu si totiž na vážný vztah nikdy nenašel. Valerie mu dělala jen radost. Byla středobodem jeho vesmíru. Jeho malá holčička, i když už začala chodit do tanečních. Nejraději by všude chodil s ní. Všude ji doprovázel. Valerie si ale v tanečních našla chlapce. Milého hodného kluka, jehož rodiče dobře znal. Z tanečních Valerii doprovázel. Sledoval je za záclonou, jak spolu stojí před domem, drží se za ruce, jak chlapec Valerii nesměle políbil. Myslel na to, že Valerie je už velká slečna. Brzy z ní bude žena. V duchu se musel pochválit za to, jak zvládl výchovu malé holčičky. Ten večer se Valerie z tanečních nevracela ve stejnou dobu jako obvykle. Netrpělivě přecházel od okna k oknu. Dostal zlost. Na dceru i jejího chlapce. Někde se zdrželi a on se tu může zbláznit strachy. Až přijdou, tak si to oba pěkně slíznou. Po dalších dvou hodinách se oblékl a vydal se mladým naproti. Vyšel před dům, když u chodníku zastavilo policejní auto. Sevřel se mu žaludek. Policista v uniformě přešel k brance a zazvonil. Přistoupil blíž, představil se. Pak jen se stále se zvyšující hrůzou poslouchal, co mu policista přišel říct. Valerii a jejího chlapce cestou domů někdo přepadl. Kluka našli náhodní kolemjdoucí v bezvědomí na chodníku, Valerii pak přivolaní policisté nedaleko pod keři. Byla při vědomí, ale jako by nebyla. Nemluvila, neplakala, jen se dívala před sebe. Nikoho nevnímala. Na těle odřeniny a podlitiny. Téměř nahá, na stehnech krev. Okamžitě jel za svou dcerou do nemocnice. Lékař mu řekl, že Valerii někdo brutálně znásilnil. Dívka je stále v šoku, nemluví. Má vnitřní zranění, ale není v ohrožení života. Opatrně otevřel dveře nemocničního pokoje. Valerie ležela na posteli, byla bledá, v obličeji tmavé podlitiny. Ucítil v očích slzy. Měl hroznou zlost na sebe, že Valerii neochránil i na neznámého muže, který tohle jeho holčičce udělal. Sedl si k Valerii a dotkl se její ruky. Ucukla, odvrátila hlavu. Byl u ní hodinu, aniž by se na něj podívala. Lékař ho uklidňoval, že to dívku přejde, až se dostane ze šoku. Domů z nemocnice ji pustili po čtrnácti dnech. Stále nemluvila, apaticky seděla, dívala se do jednoho místa. Jedla jen málo, nic ji nezajímalo. Bylo nemyslitelné, aby začala chodit do školy. Policie zatím vypátrala muže, který mladý pár přepadl. Byl to jeho první trestný čin. Neuměl vysvětlit, proč to udělal. Litoval svého činu, napsal Valerii i jejímu chlapci omluvný dopis. Jeho vztek v něm stále narůstal. Když četl omluvný dopis, svíraly se mu mimoděk ruce v pěsti. Valerie se nevzpamatovala ani po několika měsících. Přerušila studium na střední škole, byla doma, nikam nechodila. Pravidelně navštěvovala lékaře, který měl vyléčit její duši. Ale nedařilo se. Brala léky, které jí měly pomoci od depresí. Nic nezabíralo. Byla stále otupělá, nezajímala se o své okolí. Ze šťastného dítěte se stala troska. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemusela vypovídat u soudu. On tam ale šel. Chtěl vidět, jak soudce pošle toho grázla do vězení. Rozsudek byl směšný. Násilník si šel sednout na pár roků, které utečou jako voda. Jeho holčičce už ale ten strašný zážitek z hlavy nikdo nevymaže. Od soudu uplynulo dalších několik týdnů a Valerie se stále neměnila. Rozhodl se pro změnu lékaře. Ten doporučil, aby Valerie přestala brát prášky. Chtěl, aby měla jasnou mysl. Vysadil tedy Valerii léky. Dva dny na to Valerie vyjela do nejvyššího patra jednoho domu na nedalekém sídlišti, otevřela okno na společné chodbě a vyskočila. Najednou byl jeho svět prázdný. Neměl nikoho. Neměl proč žít. Chodil do práce jako stroj. Z práce domů, navečeřet a přečkat další dlouhou noc plnou strašlivých snů. Tak mu uběhly tři roky. Pak se náhodou od kolegů v práci dozvěděl, že muž, který znásilnil jeho dceru, je na svobodě. Pustili ho z vězení předčasně prý za dobré chování. Odešel domů. Myslel jen na jedno. Chtěl potrestat toho chlapa, který mohl za smrt jeho dcery. Chtěl ho zabít. Na půdě měl schovanou zbraň po svém otci. Po smrti své ženy ji chtěl použít, ale tenkrát si slíbil, že už se jí nikdy nedotkne. Vzal si pistoli do kamenolomu a cvičil se ve střelbě. S každým výstřelem byl klidnější. On chce jen spravedlnost pro svou holčičku. Konečně byl spokojený. Trefil cíl téměř pokaždé. Vydal se do míst, kde měl ten grázl bydlet. Čekal před domem. Trpělivě se vracel každý den. Konečně měl štěstí. Tu tvář by poznal mezi všemi. Zdál se být spokojený, dobře vypadal, ještě mladý muž měl život před sebou. Neoslovil ho, nechtěl s ním mluvit. Namířil zbraň a vystřelil. Trefil se téměř pokaždé, tentokrát ale ne. Byl příliš nervózní. Vystřelil znovu a ještě jednou. Zasáhl muže do nohy. Chtěl ho dorazit, zastřelit z blízka. Do ulice se vřítilo policejní auto. Najednou byli kolem lidé. Někdo ho porazil na zem. Upustil zbraň. Viděl, jak se ten chlap zvedá ze země, ruku přitisknutou na ráně. Žil. Myslel na něj ve vazbě i u soudu. Soudili ho za pokus o vraždu. Myslel na něj i ve vězeňské cele. Den, kdy ho pustí ven, se blížil. Myslí na něj.
Post date: 2016-01-29 16:05:06
Post date GMT: 2016-01-29 14:05:06