|
Homerlive https://www.homerlive.cz/na-pokecu-v-knihovne-s-ivankou-devatou/ |
Na „pokecu“ v knihovně s Ivankou DevátouMostecká knihovna připravila tento týden pro své příznivce mimořádnou kulturní lahůdku. Pozvala do křesla pro hosty známou a populární osobnost, herečku a spisovatelku Ivanku Devátou. Setkání s hereckou legendou, které už předem slibovalo, že se diváci rozhodně nudit nebudou, se uskutečnilo v prostorách Expozice starého Mostu. Šarmantní a energickou dámu, které by jen málokdo hádal skoro jednaosmdesát, doprovázel sympatický italský zpěvák žijící v Praze, Andrea Andrei. Sál praskal ve švech a co chvíli propukal v smích. Hereččino poutavé vyprávění plné humorných, ale i dojemných historek odměňoval častým potleskem. Andrei povídání prokládal známými italskými šlágry, které si společně zanotoval i s publikem. Ivanka Devátá na závěr sklidila bouřlivé ovace a od zástupců knihovny dostala kromě květin na památku ještě milý dárek, který herečku potěšil. Jednalo se o med, jehož výrobcem jsou včely, které si knihovna sama chová v úlech na střeše. Vybráno z vyprávění Ivanky Deváté… Tenkrát v ItáliiByla jsem tam tehdy se svými známými. Bylo vedro a tak spotřeba triček, která jsme měli, byla hojná. Často se prala. Protože jsme ale neměli žehličku, tak podle toho také vypadala. Byla notně ožužlaná. Trička si všichni na sebe navlékli, a to jsem já nemohla připustit. Tak jsem si vyrobila vlastní žehličku. Z kastrolu. Dala jsem do něj trošku vody, nechala ho rozžhavit, položila jsem si tričko na deku a jezdila s hrncem po něm. A tak jsem pořád byla krásně vyžehlená… Šíp si ani nevrzKdyž jsem sem do tohoto sálu šla, tak mi někdo šeptal, že se těší na erotické příběhy…No já jich už zase tolik nemám. Některé jsem už vykecala v televizi, ale nějaké z nich mají mezitím rozkošné pokračování. To se mi na životě líbí – a proto se mi nelíbí, že umřu - protože vůbec nebudu vědět, jak to bude všecko pokračovat. Jednou jsem byla u Šípa v talkshow. Když jsem jela na natáčení, tak jsem vůbec ale nevěděla, co budu povídat. Ono se vám nestane tak často, že budete mít za měsíc tři veselé historky. Nakonec mě tahle historka ale zachránila. Šíp si ani nevrz… Historka, jak jsem se vydala jako jediná chlípná bába do kina na Nymfomanku, má ale ono pokračování. Tehdy mi řekli, že tam bude v sále se mnou ještě jeden pán. Nemyslela jsem si, že by mě znásilňoval. Spíš, že mě píchne do zad a sundá prstýnky…No ale asi po měsíci mě potkal takovej bělovlasej starej pán o holi a řekl: Dobrý den, vy mě nemůžete znát, paní Devátá, ale já jsem ten (a představil se) a měl jsem tu čest být před měsícem s vámi v biografu. Byla jsem z toho tehdy tak rozhozená, že jsem ze sebe jen vypravila: To jsem měla vědět, to bych se tak nebála…
Paní doktorka mi ale dobře poradila: Tak říkejte, že jich máte dvacet devět, protože tři moudráky vám ještě nevyrostly... Šílená vražedkyně z LetnýPřed lety jsem jela s holkama z divadla k jedné kolegyni na kávu. Holky si ale odskočily mezi představením a měly na sobě tudíž korzety, síťové punčochy a rezatý paruky a všechno možný, oblečené byly jako z hambince, protože účinkovaly v dramatizaci jedné Maupassantovy povídky. Na návštěvu si nechaly kostýmy na sobě, aby to všechno stihly a nemusely se pak zdržovat. Jen si přes ně vzaly kabáty a jelo se. Rozjeli jsme se k Újezdu. Když kolegyně, co řídila, zjistila, že jí v autě lítá plechovka, nahnula se, a jak to udělala, strhla volant a vlítla do sloupu veřejného osvětlení, kde čekali lidi na tramvaj. Byla téměř jako ta vražednice z Letný. Lidi začali řvát, že v tom autě jsou ožralí a bůhví odkud jedou… To ale Evičku Klepáčovou strašně urazilo, tak otevřela auto, vyndala tu svou nožku v síťované punčošce, přičemž se jí rozevřel kabát a do toho šíleně hrdě zahlásila: No dovolte, my jedeme ze zaměstnání! Vzpomínky na PlzeňJela jsem jednou přes Plzeň, abych vystoupila u hřbitova. Já tam mám rodiče. Koupila jsem kytici karafiátů… Ani jsem se tentokrát u hrobu nepomodlila, abych nezdržovala řidiče. Jen jsme si s našima rychle vyměnili informace – řekla jsem jim, že se brzy uvidíme. To už jim tedy říkám asi tři roky… Vzpomněla jsem si na tatínka a to v době, kdy se začala nosit příšerně dlouhá saka. Ale strašně dlouhá. Tatínek chtěl začít zkoušku - byl dirigentem, a jeden z opozdilců se přiřítil. Byl to takovej frajírek libovej a měl to dlouhý sako. Tatínek na něj koukl a pak řekl: To se teď nosí, takový krátký zimáky? Humor se dědil po mečiTatínek měl jemný humor a byl děsně oblíbený ve společnosti. Po něm to má i brácha, je to vynikající glosátor, já se někdy musím smát i za tři roky. Třeba jsme jeli jednou autem na chalupu a já říkám: Člověče, jak ona ta říkanka je - sluníčko zapadá za hory, pasáci pečou brambory. Sluníčko zapadá za mraky…a co je pak? A brácha povídá: Brambory pečou pasáky. Dobrý skutek mě zahřálBratrův syn Filípek, když mu bylo asi kolem deseti let, tak jsem ho jednou vzala s sebou do kostela na mši. Nechtěla jsem ale, aby tam tvrdnul dlouho, tak jsme to vzali procházkou a když jsme se dostali do kostela, tak ještě nebyl konec. A za chvilku Filípek říká: Teto, mně je zima. Já mu ale řekla, ať vydrží, že za chvíli bude chodit kostelník s pytlíkem pro milodary. Když přišel k nám, tak se Filípek tak toužebně koukal a já se ho zeptala: Ty by sis chtěl něco hodit? A dala jsem mu nějaké drobné. On to hodil do pytlíku a já na půl pusy povídám: To se ti to dělají dobrý skutky za moje peníze… Po chvíli, co jsme tam tak pořád stáli a pořád ještě nebyl konec, tak jsem dostala strach, aby se od té zimy Filip opravdu nenastydl a tak jsem se zeptala: Ještě je ti zima? On se tak na mě podíval a říká: Ne, není. Dobrý skutek za tvé peníze mě zahřál. Ivanka Devátá (* 27. listopadu 1935 Praha) je česká herečka a spisovatelka, bývalá manželka herce a malíře Miloše Hlavici a herce Josefa Vinkláře, matka Marka Hlavici a Adama Vinkláře. Jejím otcem byl hudební skladatel a dirigent Antonín Devátý, maminkou dcera významného skutečského továrníka. Dětství strávila v Brně, po maturitě na plzeňském gymnáziu absolvovala studium herectví na DAMU (1958) a nastoupila do angažmá v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze, kde působila až do svého odchodu do důchodu v roce 1991. Na své mateřské scéně ztvárnila řadu divadelních rolí domácího i klasického světového repertoáru, mezi nimi i charakterní i komediální ženské postavy překypujících temperamentem, výřečností a rázností. Její herecké umění využil rozhlas, film a televize. V roce 2012 získala Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. |
|
Post date: 2016-10-21 11:40:59 Post date GMT: 2016-10-21 09:40:59 |
