Populární český publicista a glosátor, mimo jiné také scénárista, moderátor a překladatel Ivo Šmoldas navštívil mosteckou knihovnu. Poutavé, především ale humorné vyprávění veselých historek ze života a postřehy k aktuálnímu dění ve společnosti si nenechaly ujít desítky lidí. Ti zaplnili promítací sál knihovny. V závěru Ivo Šmoldas galantně vyzval obecenstvo, z jehož řad se mohli přítomní zeptat na cokoliv, co je zajímalo.

Ochutnávka z vyprávění populárního umělce…

V Mostě jsem byl před časem s Radimem Uzlem. Zaujalo mě, že jsme vystupovali v Divadle rozmanitostí – říkal jsem si: – tam se hodíme – máme na to svůj věk. Já si Radima vážím, jako všech, co jsou starší než já (ono jich není mnoho), takže jsem rád, že on si ve svém věku ještě vzpomene na to, co dělal, a tak přednáší o sexu. O tom já nevím vůbec nic, takže se vzájemně doplňujeme. Tenkrát setkání v Mostě proběhlo hladce.

V Mladé Boleslavi to ale bylo mnohem horší. ….Já jsem tam dorazil překvapivě včas, ale Radim nikde. Tak mu volám, a když jsem zjistil, že zůstal doma, ptal jsem se, co proboha řeknu tomu publiku. On s naprostým klidem odpověděl, ať si řeknu, co chci. Předstoupil jsem tedy před vážené publikum a pronesl: „Pro ty, kteří si přijeli poslechnout především Radima Uzla, mám smutnou zprávu. Pan doktor nepřijede. On se totiž předávkoval ArginMaxem, až mu ztuhla záda“...

Když vzpomenu na vystoupení s Radimem Uzlem, tedy kdy se to už trochu rozjede a obecenstvo se osmělí, tak častokrát padne na Radima dotaz: A ten Arginmax pomáhá? A on vždycky odpovídá: „No tak mně pomohl k docela dobrým penězům“.

Kdysi jsem byl součástí průzkumu o poměru Čechů k smíchu. Byl jsem totiž osloven reklamní firmou, která potřebovala prodat nějaké žvýkačky a tak se ptali, jestli bych se nepřičinil, aby je mohli prodat, tak jsem kývl. Jak dopadl ten průzkum už přesně nevím, ale pamatuji si, že jsem vyhrál tehdy pytel žvýkaček, které ale nemám rád. Nicméně, z průzkumu vyplynulo, že Češi nejsou ochotni se usmívat na jiné, ale vyžadují, aby se jiní usmívali na ně. Mám dojem, že občas se nám to daří, jen s tím rozdílem, že se na nás občas někdo neusmívá, ale spíš se nám směje.

Když jsou volby, tak já trpím. A to už dlouho. Uvědomuji si, že se tam má chodit. Kdo nechodí, ten ztrácí právo nadávat a toho já bych se nerad vzdával. To bych se nemohl cítit jako Čech.

Dostal jsem při prvních volbách, když o něco šlo, nápad, jak vybrat svého kandidáta. Při pohledu na volební lístek a ta jména jsem se totiž nejdříve zděsil, ale nakonec usoudil, že nejlepší bude uplatnit eliminační metodu... Počal jsem tedy eliminovat, ale udělal jsem to asi až s přílišnou razancí, protože mi nakonec nikdo nezbyl. Usoudil jsem tedy, že metoda je to sice dobrá, ale musí se včas zarazit.

Musím ale říci, že to, co se děje v politice, za to já vůbec nemůžu. Nikdo totiž z těch, kterým jsem to kdy hodil, se do parlamentu nikdy nedostali. Pozoroval jsem to několik volebních období a po pár volbách jsem nabyl dojmu, že funguju jako jakýsi volební „anděl smrti“. Komu to dám, tak ten už nikdy! Ale bohužel nemám tu jistotu. Kdybych ji ale měl, tak se vybodnu na celou eliminační metodu, protože bych hned věděl, komu to hodit.

Zaujaly mě tady u vás tyhle kytice (na pódiu v knihovně v Mostě, pozn.) Ono to vypadá trošku jak v krematoriu. Koneckonců bych si měl zvykat... Naposledy jsem byl podobně okouzlen v Trutnově. Tam mají nové divadlo, mají tam jeviště a v ose auditoria to končí nákladním výtahem na kulisy. Kdyby nebyly divadelní kšefty, mohli by tu dělat kremaci...

Když jsme u těch funerálních myšlenek... vzpomněl jsem si na historku z pohřbu svého otce. Bylo to v zimním čase. Nikdy mi nešlo do hlavy, proč se v krematoriu netopí a nesmí se tam kouřit, když evidentně zařízení tam na to je. Seděli jsme tehdy se ženou v první řadě. Má žena chtěla vypadat důstojně a tak si půjčila od své matky kožich. Během obřadu jsem si všiml, že se začala chvět. Poznal jsem posléze, že se nejedná o chvění z pláče.... Měla totiž záchvat smíchu, avšak snažila se nepustit ho ven. Zeptal jsem se, co se děje... Na to mi jen ukázala své ruce, které povytáhla z kapes a když je obrátila - měla v obou dlaních mýdlo, které v kožichu tchýně nechala - zřejmě proti molům. I když jsem se snažil příliš vyhnout se očnímu kontaktu, protože vím, co by následovalo, začal jsem se chvět také... takže jsme na tom pohřbu tak seděli a otřásali se oba a byl jsem rád, že jsme to doklepali až do konce a otec konečně zahučel za oponu...

Na co se ptalo mostecké publikum...

Já sem opravdu napsal sbírku veršíků. Tenkrát mě veršíky chytly a vydržely mi až do kristových let. Pak mě ale náhle opustily. Prostě šly někam jinam, k někomu jinému. Já jsem tehdy seznal, že nemá cenu je jaksi tahat zpátky, protože když se o to snažíte, tak to nedopadne dobře. Jelikož jsem pracoval v nakladatelství a viděl, co všechno dokážou lidi napsat, tak jsem se dál o nic nepokoušel. Dospěl jsem k názoru, že odpovědný a slušný autor by měl v životě vydat jen jednu knihu, tu nejlepší, aby neotravoval.

Nějaké knížky, rádoby humorné, mi vyšly... Pak se mě na to začalo ptát více lidí a ve mně začal hlodat červíček. Potkal jsem se s kamarádkou z nakladatelství a chtěl od ní odpověď, jestli by to vydala. Řekla, že ano a tak jsem se rozhodl, že tyto glosy a přípodotky vydám. Kniha se jmenuje: Co Vy na to, pane Šmoldasi?

Humor se opravdu ztrácí, protože došlo k tomu, k čemu nemělo. Já jak neustále koukám na ČT 24, tak jsem zjistil, že humor se totiž dělá jinde... Od té doby, co je bavičů plný Hrad a parlament, tak prostě nikdo jiný nemá šanci. Pomalu už nikoho nelze ani parodovat, protože to mnozí dělají svépomocí...