Rodiče se rozvedli a Adam se i s matkou odstěhovali do jiného města. Adam měl pocit, že v tom okamžiku přišel o všechno. Sídliště, kam ho matka odvedla za svým přítelem, bylo strašlivé. Pro Adama, zvyklého žít v klidné čtvrti malého města, to byl úplně jiný svět. Nechápal prázdné vybydlené domy, nechápal všudypřítomný nepořádek a odpadky. Spolužáci v jeho nové třídě ho přehlíželi. V lepším případě. Byli rozděleni do několika skupin, někteří kradli, jiní prodávali nebo kupovali drogy, ti další se jich báli. Adamovi bylo jasné, že on skončí v té třetí skupině. Nikoho tu neznal, nebyl žádný rváč. Se svými znalostmi ze své původní školy mezi novými spolužáky vyčníval. Bylo mu jasné, že tady nebude mít lehké bytí. Bylo mu čtrnáct let, ale v noci brečel do polštáře jako malý kluk. Chtěl zpět svůj starý život, tátu, domov v klidu a pohodě, kamarády. Došlo mu, že jedinou záchranou pro něj je odejít od mámy k tátovi. Ten už ale měl novou ženu a čekali dítě. Odmítl k sobě Adama nastěhovat. Řekl mu, že nemůže nechat mámu samotnou. Adamovi nezbylo nic jiného než se naučit v novém domově žít. Ve třídě si všiml trojice kluků, kteří byli jasně starší než ostatní. Došlo mu, že do třídy propadli. Rozhodl se, že se připojí k nim. Ostatní se jich báli a stranili se jich. S nimi by mohl být v klidu. Trvalo několik týdnů, než ho trojice přijala. Adama to stálo hodně. Kupoval jim cigarety ze svého kapesného, které měl od táty. Připravoval pro ně školní úkoly, nechal se urážet a ponižovat. Vydržel všechno a stále se na tu trojici lepil. Nakonec si na něj zvykli. Vzali ho mezi sebe. Adam věděl, že to nejsou dobří kamarádi, jaké měl dřív. Nevěděl si ale s novou situací rady a tohle bylo podle jeho mínění jediné řešení. Po škole se scházel s těmi třemi a toulali se do večera po sídlišti. Kouřili, lezli do prázdných domů, po stěnách stříkali spreji nápisy a malůvky. Bavili se tím, že na ulici pokřikovali na lidi, a když potkali nějaké dítě bez doprovodu nebo osamělého starého člověka, dokázali je pěkně vystrašit. Adam si pomalu zvykal, že už není slušný kluk. Neměl z toho radost, ale bral to tak, že pro něj je to lepší než být na druhé straně. Než se bát chodit do školy. Rodiče ho hodili přes palubu a nestarali se o to, co by ho mohlo trápit a co by chtěl on. S novou partou pomalu sklouzával, už si ani nepamatoval, jak se bavil dřív. Ten den se rozhodli, že do školy nepůjdou. Bloumali po sídlišti, kopali do popelnic, kouřili, nudili se. Nejstarší z party, Patrik, navrhnul, aby šli házet kameny po projíždějících autech. Ohromně se bavili tím, když vylekaní řidiči zazmatkovali. Adam přihlížel, ale sám kameny neházel. Zdálo se mu to už přes čáru. Po silnici se blížilo menší červené auto. Patrik vzal velký kámen a vší silou ho hodil do předního okna. To se rázem pokrylo sítí prasklin. Řidič prudce zabrzdil, malé auto se roztančilo po vozovce a narazilo do zastávky autobusu. Náraz auto odmrštil zpět do vozovky přímo proti druhému právě projíždějícímu vozu. Adam zíral na tu spoušť. Z pomačkaných aut se ozýval nářek. Řidička malého červeného auta, do kterého se Patrik trefil kamenem, zírala do nebe široce otevřenýma mrtvýma očima. Po bledé tváři jí stékala krev. Řidič druhého vozu přestal naříkat. Kluci se dali na útěk. Adam zůstal stát na místě. Chtěl jít blíž k autům. Chtěl těm lidem pomoct. Bylo to strašné. Cítil, že se celý roztřásl. Nemohl si pomoci. Nikdy neviděl mrtvého člověka. Ta mladá žena byla pokrytá krví. Zvedl se mu žaludek. Neovládl se a zvrátil všechno, co ten den snědl. Sedl si na bobek, objal se pažemi a začal se pohupovat. Šok ho celého zaplavil. Ucítil, že ho někdo zvedá. Patrik se pro něj vrátil. Táhl ho za sebou pryč. Hučel do něj, ať se uklidní. Musí zmizet. Nikdo je neviděl. Tentokrát je to velký. Musí okamžitě pryč. Adam došel domů jako ve snách. Nemohl se smířit s tím, co se ten den stalo. Zavřel se v pokoji a myslel jen na tu mrtvou ženu a na nářek druhého řidiče. Druhý den nešel do školy. Zůstal doma a přemýšlel. Musí se jít přiznat. Musí jít na policii a říct, jak to bylo. Patrik tu ženu zabil. A to ani nevěděl, jestli druhý řidič nakonec přežil. Utekli a nechali ho tam bez pomoci. Vypnul si telefon, nechtěl s kluky mluvit. Patrik s ostatními si pro něj přišli domů. Otevřel jim a oni bez pozvání šli dál. Sedl si zhroucený na svou postel a poslouchal jejich silácké řeči. O tom, jak to ta kráva nezvládla a že to není jejich vina. Nakonec už to nevydržel a poslal je pryč. Řekl jim, že půjde na policii. Kluci odešli a on už dál nemohl čekat. Musel to ze sebe vydat ven. Musel to někomu říct. Zavolal tátovi, ten mu ale nevzal telefon. Jen mu poslal zprávu, že s ním nemůže mluvit. Oblékl se tedy a vydal se ven. Už byl rozhodnutý. Nemohl jinak. Promítal si v hlavě, jak se jeho život za poslední rok změnil. Jak se měl dobře ve starém domově. Jak se scházel se svými starými přáteli, hráli spolu florbal, společně natáčeli videa na youtube a plánovali si, jak budou slavný. Byl tenkrát šťastný a neuvědomoval si, jak se má dobře. Všechno to bylo strašně vzdálený. Teď je z něj flákač, záškolák a kriminálník. Byl si jistý, že za to, co provedli tentokrát, skončí v pasťáku. Pomalu sešel po schodech ze sedmého patra, kde bydleli. Dávno si tak ostře jako dnes neuvědomoval, v jak strašném stavu je dům, kde teď žije. Chodby byly špinavé, zapáchaly. Některé byty byly prázdné. Výtah nejezdil. Světlo nesvítilo. Procházel tmavou chodbou a už na nic nemyslel. Když se za ním vynořili ti tři, ani si toho nevšiml. Čekali na něj celou tu dobu na schodišti do sklepa. Zatáhli ho dolů. Bránil se, ale byli silnější. Křičel, ale nikdo ze sousedů nereagoval. Byli zvyklí, že se nemají do ničeho plést. Ve sklepě povalil Patrik Adama na zem a dupl mu na hlavu. Adamovi se zatmělo před očima. Už necítil další rány, které na něj dopadaly. Jeho kamarádi se na to vybavili. Tloukli ho do hlavy tyčemi a kamenem. Když skončili, byl Adam mrtvý. Patrik byl spokojený. Ten blbeček, který se k nim přidal před rokem, je mohl ohrozit. Neplánoval, že kvůli Adamovi skončí v kriminále. Byl spokojený. S problémem si poradil. Všichni tři vyšli spokojeně před dům. Jejich příchod i odchod, při kterém si nesli vražedné nástroje v rukou, tiše natáčela kamera městského kamerového systému.
