Historie se opakuje. Alespoň pro litvínovskou rodačku Petru Vovesnou (43) to platí dvojnásob. Zdravotní sestřička a bývalá atletka se právě vrátila z 21. Světových her transplantovaných ze španělské Malagy a zopakovala svůj velký úspěch před dvěma lety v Argentině, kdy pro Českou republiku vybojovala v běhu na 200 a 100 metrů zlato a bronz.
Od roku 2006 žije s transplantovanou ledvinou a rok poté začala znovu s aktivním sportem, kterému se věnovala i v minulosti, než vše přerušilo vážné ledvinové onemocnění. Celkem se účastnila světových her transplantovaných pětkrát, z nichž přivezla jedenáct medailí.
Podařilo se vám vybojovat medaile ze všech ročníků světových her, kterých jste se zúčastnila. Pomýšlela jste na medaile i tentokrát?
Nepomýšlela, ale doufala v to.
Letos se konaly hry v Evropě. Jaká tu byla konkurence?
Řekla bych, že v Evropě byla konkurence silná. Sešli se tu závodníci z 52 zemí. Naši republiku reprezentovalo osm účastníků a získali 11 medailí.
Závodíte pravidelně ve dvou disciplínách, v běhu na sto a dvě stě metrů. Která z nich je pro vás větší motivací?
Dvoustovku mám mnohem raději, protože se mi lépe běží.
Na dvoustovce jste měla dobře „našlápnuto“ a poměrně velký kus před finišem bylo zřejmé, že vítězství bude vaše… Co vám v tu chvíli probíhalo hlavou?
„Říkala jsem si: „Já asi fakt vyhraju… Kde jsou…?“
Zúčastnila jste se pěti ročníků světových her a získala celkem jedenáct medailí. Kterou si nejvíce považujete?
Určitě obou zlatých – z Argentiny v roce 2014 a teď z Malagy.
Proč závodíte a co vám to přináší?
Závodím jen tak pro radost a pro dobrý pocit. Máme s našimi reprezentanty bezvadnou partu a vždycky se na všechny ty lidi hrozně těším. Závodím ale hlavně sama kvůli sobě. Chtěla bych zároveň touto cestou poděkovat svým sponzorům, bez nichž bych se žádných z těchto šampionátů zúčastnit nemohla.
Jak je to u vás s trémou?
Jsem, co se týče závodění v běhu, velký trémista. Nervy pracují na plné obrátky. Nejvíc den před závodem. Tréma ale ze mě spadne v momentě, kdy zakleknu na závodní dráze. Pak už je mi to jedno a jsem v pohodě.
Máte nějaké rituály, než vyběhnete ze startovní dráhy?
V den závodů si nedávám kávu a ani nic těžkého. …A nikdy bych neběžela bez svých talismanů, prstýnku od babičky a gumičky od svého syna Péti.
Jak se připravujete a jak často trénujete?
Snažím se během roku běhat spíš vytrvalostně. Až pár měsíců před závody se zaměřuji na rychlé, krátké úseky. Myslím si ale, že bych měla přidat a trénovat intenzivně daleko dříve, protože mi to nikdy nestačí a mám pocit, že jsem pro to neudělala maximum. Příště to ale zlepším.
Kde nejčastěji trénujete?
Nejraději na atletickém stadionu v Meziboří, protože je tam lepší vzduch a pro mě lepší povrch. Líbí se mi, že stadion je otevřený pro veřejnost a můžu si jít zaběhat, kdykoliv se mi zachce. Nemusím nikoho obtěžovat tím, že budu shánět klíče od stadionu. Trénovala jsem i na litvínovském letním stadionu, ale tady zrovna mládež ke sportu nepodporují. Stadion je zamčený – a otevře se pro veřejnost až v momentě, když je tu hokej. Aby měla kde zaparkovat auta.
Jaké byly ve Španělsku podmínky a jak se vám tu běželo?
Bylo tu velké vedro a zároveň foukal silný vítr. Nejlépe mi vyhovovala Argentina. Ve Španělsku se mi ale líbilo, protože jsme bydleli sice dál od pláže, ale nemuseli jsme se dopravovat autobusy na stadion. Vše bylo na dosah sportovišť.
Plánujete závodit i dál?
Jestli mi to zdraví dovolí, tak bych se určitě ráda zúčastnila i dalších her. Sport beru jako takový bonus svého zdravotního stavu. Myslím si, že každý člověk by měl sportovat. Nejen pro nějaké cíle, ale jakkoliv – aby se cítil lépe…
Máte, co se týče sportu, nějaké krédo?
Emil Zátopek říkal: Když nemůžeš, tak přidej! Já ale tvrdím – když nemůžu, tak už fakt přidat nejde…
Děkuji za rozhovor
Vlasta ŠOLTYSOVÁ
