Odcházel od lékaře jako ve snách. Nemohl tomu uvěřit. Vždyť se cítil celkem dobře. Občas ho rozbolela hlava, horšil se mu zrak, také hůř spal. A to bylo všechno. Myslel si, vyšší tlak. Po všech prohlídkách ale bylo jasno. Mozek mu sžírala ta nejstrašnější nemoc. Hlavu měl plnou nádorů. Podle lékařů měl metastáze po celém těle. Chtěli ho léčit. Řezat a rvát do něj chemii. Umřel by stejně, jen by poslední měsíce svého života strávil jako lidská troska. Nemohoucí. Odkázaný jen na lékaře a pomoc druhých. To nechtěl. Měl přesné plány, co s posledním zbytkem svého života udělá. Je něco, co nemůže nechat jen tak. Nevyřízené. Kdysi měl ženu. Jana byla krásná a milá holka. A on byl hrdý, že miluje zrovna jeho. Udělal by pro ni všechno. Když spolu začali chodit, všichni mu ji záviděli. On byl ale největší frajer ze školy a Jana chtěla právě jeho. Po škole se vzali. Jana čekala dítě. On začal pracovat v továrně a už nebyl takový frajer jako dřív. Jana čekala dítě a z frajera se stal starostlivý táta. Dělal přesčasy, dřel do úmoru, aby mohl zřídit malý byt. Dřív, než se dítě narodí. Když Jana přivedla na svět malého Roberta, byl štěstím bez sebe. Miloval je oba. Svou krásnou ženu i ten malý uzlíček štěstí. První rok života jeho syna byl ten nejkrásnější, který kdy zažil. Našel si ještě jednu práci, mohl se sedřít, jen aby se jeho milí měli dobře. Domů chodil unavený, ale šťastný. Dokázal vydělat peníze na nájem, živobytí i trochu luxusu. Mohli si koupit na splátky auto, mohl Janě dopřát občas malý dárek. Našetřil peníze a koupil jí prsten jako poděkování za syna. Zdálo se, že je vše v pořádku. Pak se stala ta nehoda. V hale, kde pracoval, vypukl požár. Měl smůlu. Byl nejdál od únikového vchodu. Když se snažil utéct, uklouzl a zlomil si nohu. Jeho starší kolega mu nepomohl. Nechal ho ležet. Plameny se k němu dostaly dřív než záchranáři. Stále ještě se v noci někdy probouzí s pocitem té strašné bolesti, když na něm začalo hořet oblečení. Nakonec ho z plamenů vytáhli. V nemocnici ale ležel dlouho. Jana musela dát malého do jeslí a jít do práce. Když ho pustili, měl tělo pokryté odpornými jizvami. Lékař říkal, že časem vyblednou a nebudou tak strašné. Jana se od něj ale odvracela. Nechtěla se na něj dívat, nechtěla se s ním milovat. Malému Robertovi to bylo jedno. Výskal radostí, kdykoliv si s ním táta hrál. Čím víc se mu Jana vzdalovala, tím víc se upínal na dítě. Věřil, že si časem jeho žena zvykne. Miloval ji. Ale nezvykla. Našla si milence. Jednoho dne mu oznámila, že se chce rozvést. Její Milan si ji chce vzít. Marně ji přemlouval, prosil, připomínal jejich lásku. Druhý den si sbalila věci a byli pryč. Zůstal sám v prázdném bytě. Zjistil, že její nový chlap pracuje v kanceláři, jezdí autem, na které by on nikdy nevydělal a bydlí v novém domě. Čekal na Janu před firmou, kde pracovala. Viděl ho, když pro ni přijel. Jel za nimi až domů. Chtěl si promluvit o pravidlech. Jestli chce Jana žít s někým jiným, prosím, ale Robert je jeho. Řekla mu, že Robert je ještě malý, zvykne si na nového tátu. Budou žít jako rodina a on by ho měl nechat být. V tu chvíli se láska změnila v nenávist. Na tahanice kolem kluka, které skončily až u soudu, nevzpomínal rád. Občas se mu podařilo Roberta získat, většinou mu ale Jana dokázala zabránit, aby si malého vzal. Dítě se mu postupně odcizovalo. Nevzdával to. Pak udělal to nejhorší, co mohl. Začal pít. Utápěl v alkoholu svou smůlu. Opíjel se do němoty. V práci mu to párkrát prošlo, pak ale skončil. Neměl peníze na nájem, žil ze sociálních dávek. To byla voda na mlýn advokátů, které platil Janin nový manžel. U soudu slýchal slova jako nebezpečný, nezodpovědný, neschopný se postarat o dítě, závislý. Roberta mohl vídat jen pod dohledem sociální pracovnice. Nakonec to vzdal. Řekl si, že počká, až kluk doroste a bude mít svůj vlastní rozum. Když bylo Robertovi patnáct, šel za ním. Syn se k němu choval chladně. Nechtěl se s ním vídat. Neměl zájem o otce alkoholika. Teď mu zbývalo pár týdnů života. Mohl vyrovnat účty. S Janou, kterou miloval, a ona ho odkopla. S Milanem, který mu vzal rodinu. I se synem, který se od něj odtáhl a vzdal se ho. Měl v hlavě plán. Musel ho uskutečnit co nejdřív. Dokud má ještě sílu. Bylo mu jedno, co bude potom. Nemůžou mu nic udělat. To nejhorší už mu připravil osud. Jana s Milanem a se synem bydleli stále ve stejném domě. Žádné další dítě už spolu neměli. Jana už nebyla tou vílou, jak ji on miloval. Byla z ní pěstěná upravená žena. Stále krásná, ale jiná. Rodina si žila velmi dobře. Milan vydělával dost peněz. Zatímco on živořil, Jana a Robert si žili v luxusu. Jeho odkopli. Teď za to budou všichni pykat. Že pohrdli jeho láskou, opustili ho a vymazali ze svých životů. On se jim nyní připomene. Sledoval několik nocí jejich dům. Měli sice bezpečnostní kamery, ale to ho nevzrušovalo. Bylo mu jedno, že bude někde natočený. Jinak bylo snadné dostat se až k domu. Ten večer si přinesl kanystry s benzínem, připravil si zápalné láhve. Nejdřív nalil benzín všude, kde to šlo. Na terasu, dveře, nacákal i na střechu, kam se mu to povedlo. Pak dům zapálil. Zápalné láhve začal házet do oken. Uvnitř všichni spali. Když začalo hořet, čekal. V okně se objevila první postava. Byla to Jana. Když se snažila vylézt ven, uhodil ji tyčí do hlavy. Skácela se zpět do plamenů. Milan s Robertem se pokusili utéct plamenům dveřmi. Byl připravený. Nečekali, že jim bude někdo bránit v úniku. Bylo to vlastně snadné. Omráčil i ty dva. Díval se na plameny, na spoušť, kterou způsobil. V srdci měl prázdno. Necítil nic. Pomstil se, ale úlevu mu to nepřineslo. Zbytkem benzínu polil sebe a vešel do domu. Když hasiči uhasili oheň, našli v domě čtyři ohořelá těla.
