Vždycky měla pocit, že jsou její rodiče jiní. Jako by byli z cizí planety. Nevyhovoval jí životní rytmus rodiny, nechápala humor svého otce, nerozuměla si s matkou. Její rodiče byli klidní, pomalí lidé. Všechno, co dělali, muselo být dobře naplánované, nic nedělali spontánně. Volný čas rodina trávila u poklidných aktivit. Ona měla v sobě oheň. Neklid, který ji koloval v žilách, ji nutil dělat nepředvídatelné věci. Vrhat se po hlavě do dobrodružství, o kterých nikdy předem nevěděla, jak skončí. Měla výbušnou povahu, lehce se rozčílila. Stejně rychle se ale uklidnila a hned zapomněla na to, proč se vlastně zlobila. Rodiče si vše předem dobře rozmysleli, zvážili všechna pro a proti, teprve pak se rozhodli. Ona vypálila první rozhodnutí, které ji v tu chvíli vyvstalo na mysl. Zlobilo ji, že je tak jiná. Ani vzhledem se nepodobala matce nebo otci. Připadala si jako kukaččí mládě. Posazená do hnízda, kde neměla co dělat. V sedmnácti letech se rozhodla, že už ji dál nebaví studium na střední škole, kam chodila. Chtěla cestovat. Vypravit se do ciziny, seznamovat s lidmi, učit se jazyky a poznávat jiné země. Nadchla se tou myšlenkou. Hned ten stejný den začala svou cestu do zahraničí organizovat. Nejprve zašla za ředitelkou školy a oznámila jí, že se studiem končí. Pak si sedla k internetu a našla si první spoj do sousedního Rakouska, který byl k mání. Vlak by ji odvezl hned ráno. Čekala na rodiče, až přijdou z práce, aby jim svůj nápad vylíčila. Měla už sbalené nejnutnější věci. Nezajímalo ji, kde bude bydlet a co bude dělat. Měla nějaké peníze z letních brigád na cestu i živobytí na prvních pár dnů. Dál už se uvidí, až bude na místě. Rodiče přišli domů spolu. Už věděli od ředitelky školy, že plánuje skončit. Tak rozzlobené je už dlouho neviděla. Její vždy klidní rodiče se s ní pustili do ostré hádky. Křičeli na sebe, otec práskal pěstí do stolu. Nakonec prohlásil, že ještě není plnoletá a bude dělat to, co jí řeknou rodiče. A do žádné ciziny nepojede. Rozbrečela se a křičela, že dobře ví, že není jejich. Proto ji nemají rádi a nerozumí jí. Rodiče se zarazili. Pak se jí otec zeptal, odkud to ví, kdo jí to řekl. Nechápala, o čem mluví. Po chvíli jí otec prozradil, že ji jako malé dítě adoptovali. Skutečně není jejich. Milují ji ale jako vlastní dítě a mají právo rozhodnout, co bude dělat, dokud nebude plnoletá. Nemohla uvěřit svým uším. Celý svůj život žije s lidmi, kteří jí nerozumí a někde je žena a muž stejní, jako je ona. Její skuteční rodiče. Její krev. Žijí život, do kterého by ona mohla patřit a zapadla by tam jako kámen do prstenu. Dívala se na své adoptivní rodiče a cítila, jak se v ní zvedá vlna nenávisti. Zkazili jí celý život. Podvedli ji. A teď jí chtějí zakázat i cestu do zahraničí. Ve vzteku popadla první věc, kterou měla po ruce a hodila ji po otci. Hádka skončila až večer. Rodiče nakonec rozhodli, že půjde druhý den do školy. Počká, až jí bude osmnáct a teprve pak se rozhodne, co bude dělat dál. Dlouho nemohla usnout. Tak strašně je nenáviděla. Vůbec jí nerozuměli. Nemají ji rádi, protože není jejich. Přemýšlela o své pravé mámě. Představovala si, jak asi vypadá. Jestli je po ní, nebo po otci. Jaká její máma je. Jestli má stejnou výbušnou povahu. Jestli se rozhoduje stejně spontánně jako ona. Čím víc měla svou pravou mámu ráda, tím více nenáviděla lidi, kteří ji vychovali. Nakonec se rozhodla, že uteče z domova. Chce najít své rodiče a žít s nimi. Ráno čekala, až rodiče odejdou do práce. Pak si znovu sbalila věci, které jí večer matka vyházela z batohu. Nechtěla už žít v té rodině. Podvedli ji, zradili. Ještě nevěděla, kam půjde. Rozhodla se, že začne s hledáním svých rodičů ve městě, kde původně bydleli, když byla ještě malá holka. Poptá se u sousedů, někdo bude vědět, jak to tenkrát vlastně bylo. V ulici, kde dříve bydleli, postávala chvíli před domem. Hlavou se jí honily vzpomínky. Viděla sama sebe jako malou holku, kterou matka vodila do blízkého parku. Nesnášela to tam. Chtěla do lesa, honit se a lítat. Matka ji ale bázlivě držela zkrátka, neustále ji napomínala a hlídala. Jako malá si nic zábavného neužila. Znovu pocítila vlnu nenávisti k rodičům. Zazvonila na zvonek staré paní, kterou si pamatovala z dětství. Vždycky k nim chodila a pila s matkou kávu. Žena jí otevřela a hned ji nepoznala. Pak ji ale pozvala dál. Seděly, pily čaj a povídaly si. Řekla jí, že jí rodiče řekli o adopci. Ona teď hledá svou skutečnou matku. Chce se s ní sejít. Stará paní byla zmatená. Chvílemi zapomínala, s kým mluví. Musela jí znovu připomínat, kdo je a odkud ji zná. Nakonec z ní ale vytáhla informaci, kterou potřebovala. Její rodiče ji adoptovali, když se narodila sestře jejího otce. Tenkrát ta dívenka byla ještě hodně mladá. Sama skoro dítě. Kde ale skončila, to paní nevěděla. Tu noc přespala v hotelu. Představovala si svou skutečnou matku. Její strach z porodu. Osamocení. Rodinu, která ji nutila, aby se vzdala dítěte. Prožívala její smutek a zoufalství. Určitě na ni byli zlí. Její starší bratr ji donutil, aby mu svou holčičku dala. Půlku noci proplakala. Ráno na ni v hotelové recepci čekalo překvapení. Přijeli si pro ni policisté. Řekla jim, že nechce domů. Nechce žít s těmi lidmi, ale nikdo ji neposlouchal. Naložili ji do auta a odvezli zpět tam, odkud utekla. Na policejní stanici už na ni ti dva čekali. Hned, jak zjistili, že utekla, dali ji hledat. Bude s nimi doma. Všechno se vysvětlí. Až bude plnoletá, můžou si o tom znovu promluvit. I o její cestě do zahraničí. Šla s nimi domů a nenáviděla je. Tak silně, že měla chuť zabíjet. Zavřela se do pokoje. Nechtěla s nikým mluvit. Uteče zase. Matka za ní přišla. Sedla si k ní na postel. Chtěla ji hladit, snažila se na ni mluvit. Zeptala se na svou skutečnou matku. Ta žena, která si na její matku jen hrála, jí řekla, že to byla malá feťačka. Skončila někde na ulici. Rozzuřila se. Vyskočila z postele, popadla na stole nůžky a vrazila je matce do prsou. Dívala se, jak padla na postel, na dece se šířila rudá mapa krve. Nemrzelo ji to. Neměla o její mámě mluvit hnusně. Tak je našel její otec. Zavolal záchranku, ale už bylo pozdě. Jeho žena zemřela. Dítě, které vychoval, ho nenávidí a skončí v nápravném zařízení. Jeho malá sestra, které tenkrát chtěl pomoci, se předávkovala už před lety. Zůstal sám.
