Celý život dělal, co se od něj očekávalo. Řeklo by se o něm, slušný člověk. Staral se o rodinu, plnil přání své ženy, svého zaměstnavatele, svých dětí. V noci, když všichni spali, snil o svých přáních, která nikdo neplnil. Představoval si, že není hodný člověk. Že vzbuzuje strach a hrůzu. Kochal se myšlenkou na to, že se ho někdo bojí. Když nemohl usnout, viděl za víčky zavřených očí bolest a strach ve tvářích lidí, které s rozkoší týral. Jeho oběti ale stále byly pouze výplodem choré fantazie. Když zemřela jeho žena, zůstal sám. Sedával v křesle u okna a v hlavě si přehrával jako barevný film své představy. Už byl sice starý, ale tělo mu stále dobře sloužilo. Cvičil, měl sílu, jakou by mu mohli mnohem mladší muži závidět. Před světem ale zůstával uzavřený. S nikým nemluvil, s nikým se nestýkal. Jeho syn žil s rodinou ve vzdáleném městě. Přijel za ním jen občas. Pak ale snachu napadlo, že je staroch pořád sám, uzavřený, určitě už to nemá v hlavě v pořádku. Potřebuje, aby se o něj někdo staral. A tak za ním syn přišel s myšlenkou, že by se odstěhoval do domova důchodců a z jeho domu by si mladí udělali víkendové sídlo. Bylo mu to jedno. Utápěl se ve svém světě a nezajímalo ho, kde a s kým bude žít. Syn mu našel místo v domově důchodců v malé obci. Zařízení bylo umístěno do starého zámku v rozhlehlém parku. Místnosti tam byly temné, s malými okny. V celém zařízení panovalo šero. Staří lidé se šourali po chodbách se sklopenými hlavami, mluvili šeptem nebo vůbec. Všude kolem panovala úzkost. Okamžitě si to místo oblíbil. Tu atmosféru, to dusno. Tak si představoval svůj život ve svých fantaziích. Měl pokoj sám pro sebe. Personál si ho příliš nevšímal. Pro ně byl jen další zatrpklý dědek neschopný se postarat sám o sebe. Nechával si pomáhat s jídlem, předstíral, že je na tom mnohem hůře, než ve skutečnosti byl. A připravoval se, jak si bude život konečně užívat. Hlavní vchod do zámku na noc sice zamykali, on ale brzy objevil malá postranní dvířka, ke kterým vedla úzká temná chodba. Kdysi vchod pro služebnictvo, které se plížilo tmou, aby nerušilo panstvo. Byl zručný zámečník, dokázal celkem snadno otevřít starý zámek i bez klíče. Žádné bezpečnostní opatření, nic. Mohl v noci vycházet a přicházet, aniž by si ho někdo všiml, nebo ho snad někdo postrádal. Poprvé v noci odešel po několikaměsíčním pobytu v domově. To už přesně věděl, kudy a kam jít. V rozlehlém parku byla stará kaple. Místo, které v pološeru pod korunami staletých stromů dýchalo tísnivou atmosférou i ve dne. V noci vzbuzovalo strach a tíseň i v otrlých povahách. Ke kapli se nechával vozit ošetřovatelkou na invalidním vozíku. Předstíral, že ujde sotva pár kroků. Teď se celkem svižně vypravil kolem kaple přes park do obce, ke které domov důchodců patřil. Vozík ze svého pokoje vzal s sebou. Ukryl ho na okraji parku. Schovaný tmou se pustil mezi domy. Měl štěstí. Jen malou chvíli pozoroval místní hospodu, když vyšli dva mladí lidé. Dívka a chlapec. On byl opilý, ona mu něco vyčítala. Chvíli se hádali, pak se rozešli každý jiným směrem. Mladík se vrávoravým krokem pustil jeho směrem. Chvíli šel za ním. Pak ho ranou do hlavy omráčil. Odtáhl ho na okraj parku, usadil do křesla a odvezl ke kapli. Všechno, co potřeboval, tu schoval cestou tam. Mladík se začínal probírat. Rychle ho spoutal a do pusy mu strčil roubík. Otevřel si dveře do staré kaple. Ovanul ho chlad. Ucítil plíseň. Bylo to lepší, než čekal. Odtáhl spoutaného muže dovnitř. Zavřel za sebou a zapálil svíčku. Vzpomněl si na všechny své fantazie. Teď je mohl proměnit ve skutečnost. Vzal do rukou nůž a začal. Trvalo to dlouho, než s mladíkem skončil. Všude bylo plno krve. Tělo mladého muže bylo pokryto ranami. Několikrát jeho oběť ztratila vědomí. Vždy se mu ale podařilo muže opět probrat. Chtěl si to užít. Tu bolest a strach v jeho očích. Když muž zemřel, byl jeho kat vyčerpaný. Svlékl si krví potřísněnou montérkovou bundu. Zavřel za sebou pečlivě dveře kaple. Rukavice i špinavé oblečení strčil do tašky, zatížil kamenem a hodil do rybníku v parku. Odtlačil vozík zpět ke skrytému vchodu. Do svého pokoje se dostal až nad ránem. Byl si jistý, že ho nikdo nepostrádal. Neusnul hned. Konečně byl šťastný. Našel své místo v životě. Ještě chvíli snil o tom, kolik let může v domově strávit. Kolik lidí ještě bude moci zabít. Na sklonku života měl všechno, o čem kdy snil. Druhý den spal až do oběda. Ošetřovatelka ho nakonec přišla vzbudit. Nemluvil, nechal se obléknout. Ošetřovatelka mu pomohla na křeslo a odvezla ho do jídelny. Seděl nad talířem, utápěl se ve vzpomínkách na předešlou noc. Byl duchem nepřítomný. Ošetřovatelka ho chvíli pozorovala. Chudák chlap, pomyslela si. Za poslední dobu tak sešel. Už se nedokáže sám obléknout ani najíst. Nikdo z rodiny za ním nejezdí. Poslední roky života stráví sám, opuštěný, nešťastný. Přitom to prý býval velmi hodný a starostlivý člověk. Odpoledne ho vyveze do parku. Alespoň na chvíli na sluníčko. Odpoledne se ale nikam nejelo. Park obsadila policie. V kapli našli brutálně zavražděného člověka. Vrah musel být podle vyšetřovatele sadista. A také silný člověk. Přemohl a spoutal mladého muže a donesl ho přes půlku rozlehlého parku. S informacemi musí opatrně. Nikdo z policie ani z vedení domova důchodců nechtěl, aby se zpráva o vraždě dostala mezi seniory. Stařečkové a stařenky by se zbytečně rozrušili.
