Vždy byl jiný než ostatní děti. Věděl to o sobě, a tak se s nimi nekamarádil. Cítil se být výjimečný. Když dospíval, už věděl, proč ho společnost jiných dětí nikdy netěšila. Ostatní děti mu totiž nestačily. Nesahaly mu ani po kotníky. On byl vyvolený. Cítil, že v jeho žilách koluje jiná krev. Díval se na ostatní lidi kolem sebe a viděl jen živočichy. V jeho očích byli na úrovni jiných zvířat. Stejně tak viděl i své vlastní rodiče i bratra. Byl přesvědčen, že jeho matku a otce vybrala nějaká vyšší moc. Že nebyl počat jako ostatní děti. Nevznikl spojením dvou obyčejných DNA dvou obyčejných lidí. V jeho žilách to jiskřilo. S rodinou se rozešel hned, jakmile byl schopen se uživit sám. Nechtěl s nimi mít už nic společného. Věděl, že musí jíst a bydlet, jako všichni ostatní. Že potřebuje peníze. Tak si našel práci, která vyhovovala jeho smýšlení. Byl správcem v areálu, kde si lidé hráli na vojáky a stříleli po sobě patrony naplněné barvou. Byli směšní, všichni ti, kteří si hráli na sílu a moc. Všichni, kteří jen dělali, že dokážou zabít člověka. Dobře je ale sledoval. Mezi nimi mohl být někdo, kdo mu byl podobný. Kdo se jen přišel vybít, vyzuřit, aniž by ho čekaly opletačky se zákonem. Někdo, kdo viděl ostatní lidi stejně zbytečné a slabé jako on. Jednou konečně přišla. Dívka, ze které cítil stejnou krev, jako měl on sám. Na první pohled nenápadná, ne příliš hezká, tichá. Přišla se skupinou mladých lidí, hlučných, sebevědomých. Všichni se hrnuli ke zbraním, žertovali o boji. Jen ona ne. Přistupovala k celé hře vážně. Když uchopila zbraň, v očích se jí objevila záře, která ho upoutala. Tak ji poznal. Sledoval ji celé odpoledne. Nechtěl ji vystrašit. Oslovil ji, pozval na víno. Jmenovala se Zina. Setkali se jednou, pak znovu a znovu. Pak už se vídali pravidelně. Po pár týdnech se rozhodl, že už nazrál čas a začal se Zinou mluvit o jejich výjimečnosti. Poslouchala ho, hltala každé jeho slovo. Věřila mu. Plánoval, jak spolu budou mít dítě. Nadčlověka, který bude vysoko nad ostatními lidmi. Jsou k tomu předurčeni. Všichni jim musí jít z cesty. On se o to postará. Lidi nejsou nic. Každého, kdo se jim postaví, odstraní. Když Zina otěhotněla, byla to pro něj samozřejmost. Jen se plnil jeho plán. Věděl, že to tak bude. Řekl Zině, že se musí nastěhovat k němu. Musí se připravit na výchovu jejich dítěte. Poslechla ho. Zavřel ji ve svém bytě. Musí ji ochránit před vlivem venkovního světa. Ven mohla chodit jen v jeho doprovodu. Jedla jen jídlo, které on připravil a schválil. Když byl v práci, byla Zina zamčená v bytě. Nesměla s nikým mluvit. Neměla telefon. Po návratu domů jí všechno vynahrazoval. Mluvil s ní o svých plánech. Budou jezdit po světě a hledat další lidi, kteří jsou jako oni. Výjimečné, vyšší rasu. Spojí se s nimi. Budou žít na místě, kde se nebudou setkávat s obyčejnými lidmi. Zina se musí naučit zabíjet. Ne jen tak, na střelnici s barevnými kapslemi. Ve skutečnosti. Koupil zbraně. Pistole, vojenské nože. Až porodí, naučí ji, jak zastřelit člověka, jak mu podříznout hrdlo, jak zamést stopy, aby je nikdo neodhalil. Naučí to i jejich dítě. Byl nadšený. Mluvil horečně o svých plánech. O lidech mluvil se stále větším pohrdáním. Ve svých plánech a představách zabíjeli lidi jako zvířata. Zina se ale měnila. Jak se blížil termín porodu, už nechtěla poslouchat o smrti a nenávisti. Zakrývala si uši při jeho plamenných projevech. Nechtěla to slyšet. Plakala, když ji nutil cvičit se zbraněmi. Prosila ho, aby žili normálně. Aby mohla chodit ven. Chtěla k lékaři. Chtěla vědět, že je její dítě v pořádku. Chtěla mluvit i s jinými lidmi. Setkávat se se ženami. Už nechtěla dál žít zavřená jako ve vězení v jeho bytě. Nechtěl o tom ani slyšet. Nechápal, o čem Zina mluví. Když se jednou zase rozbrečela, že nechce nikoho zabíjet, že chce jen vychovávat jejich dítě, uvědomil si, že se v ní spletl. Nebyla jako on. Byla to normální slabá holka. Nicka, které on dovolil nosit jeho dítě. Znamenalo to, že se jí musí zbavit. Hned, jak porodí, musí ji zabít. I s dítětem odjede do jiné země. Zinu nikdo nezná, její rodina ji už měsíce neviděla. Než ji začnou postrádat, bude s dítětem dávno pryč. Všechny své plány uskuteční bez ní. Vychová to dítě, najde ostatní sobě podobné. Od toho dne si dával na Zinu větší pozor. Držel ji doma. Když musel odejít, donutil Zinu sníst prášky na spaní. Počkal, až omámená usnula, pak teprve šel do práce. Už ji vůbec nepouštěl ven. Nastudoval si, jak se vede domácí porod. Až bude dítě na světě, Zinu zabije. Jednou odešel do práce, Zina spala v pokoji. Věděl, že bude spát minimálně devět hodin. Dával jí vysoké dávky prášků na spaní, aby měl jistotu, že se v jeho nepřítomnosti nebude snažit z bytu odejít. Když se vrátil domů, bylo v bytě ticho. Pomyslel si, že Zina ještě spí. Byl spokojený. Šel do koupelny, aby si umyl ruce. Šramot za sebou zaslechl na poslední chvíli. Zvedl hlavu a v zrcadle nad umyvadlem zahlédl pohyb. Poznal Zinu. Stačil se ještě z poloviny otočit, když na jeho hlavu dopadla těžká kovová nádoba. Omráčený upadl na zem. Zině se ten den podařilo prášek na spaní vyplivnout, aniž by to zpozoroval. Předstírala spánek. Chtěla z bytu utéct. Pak si to ale rozmyslela. On by ji našel. Znala ho dobře. Byl to blázen, kterému naletěla. Věznil ji v bytě a mluvil jen o zabíjení. Viděla ho, jak zachází se zbraněmi. Našel by ji a nedělalo by mu žádný problém ji zabít. Musí ochránit své dítě. Přála si, aby mělo lepší budoucnost než ve věčném strachu, kdy se objeví jeho otec. Dívala se, jak se v koupelně rozlévá tmavá kaluž krve. Když se muž na podlaze pohnul, zvedla znovu do výšky kovovou nádobu a vší silou ho udeřila do obličeje.
